Jak nám shořel auťák. Málem...
Už ste někdy sedli do auta, vložili klíček do zapalování a startovali přesně 55 sekund? Už ste někdy třesoucíma prstama hledali číslo na hasiče, protože bezprostřední okolí zamořil černý kouř z podvozku vaší káry a v kabině to smrdělo jak ve spalovně pneumatik? Možná, že teď kýváte hlavou a vytahujete z pěněženky účtenku od automechanika. O jedno se s vámi ale klidně vsadím. Určitě jste se u toho "nesčuchli" s místním bezzákem a nenechali se pozvat "na cup of tea" do jeho nedaleké boudy. Tušíte správně, my jo... A ještě jsme ho u toho skrouhli o barel vody a čerstvou zeleninu!
24 hodin před nehodou
Ten kluk mě prostě štve. Už půl hodiny trčíme na parkovišti a dost hlasitě se dohadujeme, kde dneska večer strávíme noc. Luky se do kůží psanců bez domova vryl nějak moc. Ten blázen se chce utábořit přímo uprostřed miniaturního betonového parkoviště před tzv. Orakei Koroko, jeskníí s termálním parkem. Zaměstnanci nám to sice se skřivenými ústy povolili, ale dost podivně nás očumují. Nebo se mi to snad jenom zdá? Nedovedu si představit, co tady budeme dělat, vždyť jsou teprve tři hodiny odpoledne. Můj nápad - zapíchnout to v nedalekém "fríčku" - ale Luky prožívá, jako bych ho chtěla zatáhnout do zadní uličky někde v Harlemu. Fakt je, že když jsme se tam dneska ráno jeli podívat, trochu to připomínalo backpackerské ghetto. U zrezivělých vraků postávaly skupinky dvacetiletých Němců a zlověstně si měřily náš pojízdný majetek. Zas bychom tu asi slušně zapařili - kluci měli zorničky jak špandlíkové hlavičky...
Po prudké výměně názorů nakonec docházíme ke kompromisu. Obětujeme 45 minut času, několik litrů benzínu a parkujeme ve Whakamaru park reserve. Je odtud sice krásný výhled na jezero, ale suché záchody páchnou, i přes zavřené kovové dveře, hodně zlověstně. Umyvadlo je v tomto případě bezostyšný luxus. Jakmile Luky nasaje do nozder těžký vzduch, znovu propadá svým sadistickým manýrům. Vydána na milost jeho navigačním schopnostem, musím kličkovat mezi ohromnými stromy a zkoušet zajíždět na vytypované travnaté plácky. "Moc z kopce." "Moc blízko vody" "Moc blízko záchodů." "Moc blízko stromů, tady nám rozbijou čelní sklo šišky." Nakonec parkuju přesně tam, kde jsme to zapíchli prvně. Je to moc blízko vody, přímo nad hlavou máme obrovské šišky a kousek od nás je podivný přístřešek ze starých plachet. U ušmudlané maringotky nás pozoruje obrovitý stín, do plavek se tak soukám v těsném prostoru naší ložnice. Musíme vyjet brzy ráno, slíbím si při večerní očistě v jezeře a usínám se zlověstnou předtuchou nečeho hodně ošklivého.
V pasti
Probudí mě tupá rána přímo nad mým obličejem. Jestli odtud brzy nevypadneme, budeme pravděpodobně brzy majitelé první Estimy ve verzi cabrio, šisky dopadají na naši střechu v pravidelných intervalech. Vzhledem k tomu, že mají velikost fotbalového míče, není to až taková legrace. Venku se zatím rozpoutalo peklo. Obloha motivuje spíš k podřezání žil ve vaně než k lezení po horách. Kvůli dešti si navíc musím mazat chleba na volantu. Co budeme dneska robit?! Tahle otázka mě trápí, dokud neotočím klíčkem v zapalování. Srdce naší káry by zřejmě potřebovalo natočit EKG. Motor se sice nakonec rozběhne, ale asi nám brzy vypadne z podvozku ven. Celé auto se klepe. Plechy skřípou. Auťák kašle jak při astmatickém záchvatu. A zaboha nejde restartovat! "Vypni motor," křičí na mě rozladěný Luky a já mu marně ukazuju, že mám klíč dávno v dlaních. Naučit naše perpetum mobile poslušnosti pak zkouším vyhlídkovou jízdou po kempu. Jeho stav se ale horší, až nakonec klekne úplně. Vybíhám v agónii ven a hystericky křičím: "Rozumíte někdo autům?!" Zpoza maringotky se vyřítí obrovitá postava v potrhané flanelce a děravém tílku, doprovázená smečkou dvou psů. V ruce klubko startovacích kabelů, v žabkách uhání přímo k nám. Tenhle novozélandský Hagrid je překapivě celkem milý. Uhání zpátky pro svoje auto, otevírá kapotu a propojuje naše baterky. Chvíli to vypadá, že to bude i fungovat. Během chvilky si ho mám tak čas prohlídnout. Ježaté šedivé vlasy a husté vousy zakrývající velkou část tváře, obrovitý pupek přetékající přes gumu špinavých tepláků. Největší údiv ale budí nateklé bakule místo chodidel s černými nehty. Ani se nestačím otřást z jednoho šoku a sráží mě na kolena druhý. Z podvozku se začně valit hustý černý kouř a na životně důležitých funkcích naší chlouby začnou tancovat malé plamínky. A já myslela, že Kobru 11 máme za sebou! Místo detonace nakonec motor naposledy zakašle a vypne se nadobro. Děda jako jediný zachoval duchapřítomnost a vytrhnul kabely i za cenu lehkého popálení ruky. Je to borec.
Sice vypadá jako přesně ten typ, co vás na sedm let zamkne v tmavém sklepě, přesto přijímáme jeho nabídku a sedáme k němu do osobáku. Zatímco nás Alan, při tom jméně už se mi asi nikdy nevybaví osvalený rebel s tetováním na bicepsu, veze do města k mechanikovi, jeho desetiletý vnuk se má postarat o naše krámy. Autobaterie je úplně mrtvá, auto tak nejde ani zamknout. Náš nový kamarád má uvnitř pořádný mrdník, na morké nohy se mi lepí zvlhlé noviny z kupy na podlaze, ze zadního okýnka na mě dýchá jeden z psů. Garáž sice není daleko, její majitel má ale zrovna plné ruce práce jinde, musíme na něj tak 30 minut čekat a pokoušet se držet krok s Alanovou těžkopádnou angličtinou. Ta se nám ale nakonec dost hodí - nakonec to je on, kdo je schopen vysvětlit mechanikovi, co se vlastně stalo a donutit ho přijet se na náš vrak podívat.
Čekání na garážmistra si krátíme v Alanově sluji, teda spíš pod provizorně nataženými plachtami u jeho maringotky. Chlapík je překvapivě docela dobře vybavenej a zásobenej, díky jeho solárnímu vařiči se tak můžeme uklidnit u hrnku horkého kofeinu. To, z čeho pijeme, si raději moc neprohlížím, stačí mi pohled na staré zbytky od konzerv, kterými chlapík krmí své psy. Nevím, zda vycítí moje lehké rozpaky, ale konverzaci se překvapivě pokouší udržet hlavně s Lukym. K mému údivu si tihle dva padnou do noty (ačkoli já se dědovi v některých situacích svým přítupem k čistotě můžu rovnat spíš:). Ano, s tím Lukym, který mně při každém otevření dveří auta drezuruje větou - vyklepej si boty. Po hodince klábosení se ozve klakson a technik nám okopává pneumatiky. Obrýlený strejda evidentně nemá moc času, na naši baterku nasazuje jen jakýsi měřák, aby nám po pěti minutách oznámil, že náš startér je fucking shit a úplně nám shořel! Svoje služby nám síce nabízí, životně důležitou součástku ale bohužel nemá na skladě a musí jí objednat. Nevíme odkud a jak to bude trvat dlouho. Chlápek ale přislíbí, že se nám zítra ozve. Než stačíme něco říct, je v trapu.
Nedá se nic dělat, začínáme s přídělovým systémem jídla. Sice nás ráno nečeká francouzská snídaně, ale na těch pár konzervách snad vydržíme. Horší je to s vodou. Záchody tu sice jsou, někdo ale zapomněl nainstalovat umyvadla. Nedá se nic dělat, dvě pet lahve nakonec napouštím v jezeře a polívku si děláme z převařené vody. O pár hodin později se dozvídám, že převařit znamená nechat vodu přejít varem deset minut, ne jednu minutu. Když se dívám do rákosem zarostlé túně, myslím, že jsem si zavařili na pořádný průser.
24 hodin po havárii
Technik nevolá. Naše kára nejde pořád zamknout, veškerý čas tak trávíme v její těsné blízkosti. Já si krátím dlouhou chvíli válečnými romány, Luky se pustí do generálního úklidu našeho vraku. Jakmile má dílo hotovo, mizí mezi plachtovím a celé odpoledne klábosí s naším sousedem. Ten mu dokonce slibuje noční rybaření. Díky jejich novému spojenectví máme přístup k Alanovým barelům s pitnou vodou. Sotva mu Luky prozradí, z jaké vody jsme si to udělali včerejší večeři, je dědouš v naprostém šoku. S největší pravděpodobností onemocníme, do jezera prý všichni farmáři z širokého okolí vypouští svoje splašky...
48 hodin po havárii
V noci mě probouzí naprostá průtrž mračen, voda se valí snad odevšad a mě začíná chytat panická hrůza. Sakra! Kikijáno měl pravdu, možná fakt stojíme hrozně blízko jezera. Připadám si jako na Titaniku, který zanedlouho narazí na ostří ledové kry. Vyvázneme odtud živí? Stihneme před potopou vůbec něco zachránit? Celé hodiny koukám do husté tmy a snažíme se rozeznat obrysy vody. Zbylé hodiny se mi zdá, že se topím.
Ráno je voda naštěstí na svém místě a my žijeme. Ten blbeček z garáže ale pořád nevolá. Můj vnitřní agresor se opět dostává ke slovu a vytáčí jeho číslo.Ten mrzký novozélandský tvor se neskutečně vymlouvá. K mé hrůze mi oznámí, že součástku objednal, ale neví, kdy dorazí. Možná zítra, možná pozítří. Dnes ale určitě ne. "Možná je nějakej problém na silnici," típá náš hovor těmito slovy. Nezbývá nám než čekat - jeho dílna je jediná v okruhu 50 kilometrů. Alan v nás navíc rozdmýchává obavy, že nás ta lasička nechává schválně čekat do soboty, protože o víkendu má jednou takovou sazbu.
Všechny knížky jsem dočetla. Ta poslední součástka v autě je vypulírovaná do oslnivého lesku. Není do čeho píchnout. Zatímco Kikijáno se někam ztratí, já se koupu v jezeře. Už se začínám bát, že někde balí místní buchty, když ho zahlédnu, jak klábosí se sedmdesátiletými backpackerkami s toaletním papírem v ruce. Pán je evidentně gurmán. Babky mu ale zvyšují ego a chválí jeho angličtinu. Prý mluví perfetkně!
72 hodin po havárii
Začínáme se propadat do těžké apatie a trudomyslnosti. Už se ani nesnažíme vytáčet číslo na technika. Zamlkle sedíme před naším vanem a pozorujeme okolí. Z letargie nás vytrhne až Alan. Prý pro nás sehnal startér i s mechanikem!!!! O pár hodin později staví kousek od naší Estimky zrezivělý osobák, z něhož vystupuje hubený kiwák v zašlém oblečení. Odhaduju, že může být tak dvacet ve stínu, náš automobilový expert má ale na hlavě kulicha, z kterého mu trčí sláma. Asi ví proč - z čepice mu vykukuje totálně zdevastovaná hříva, něco jako přírodní dredy. Ve chvíli, kdy nám ukáže bedničku s nářadím a netrpělivě očekávaný díl, vůbec neváháme, i když mu nerozumíme jedinou větu. Radši vložit náš osud do rukou sympatického amatéra než prohnaného profíka. Tříska na nic nečeká, vybalí svůj vercajk přímo na holou zem a bez použití heveru se nasouká do našeho podpalubí. Nechce ani deku, i když jeho věci začínají být celé od bahna. Po chvilce pachtění vytahuje sežehnutou součástku a dává nám odborné školení o tom, co se stalo. Po další hodince má hotovo! Nemusíme na vrakáč, ono to fakt funguje. Po dobytí baterie můžeme hned startovat!
Ještě však musíme srovat účty - za celou anabázi si Craig účtuje 250 NZD, což je oproti garáži (cca 700 NZD) zlatá cena. Problém je, že u sebe nemáme žádnou hotovost. Opravář se nenechá vykolejit a pohotově nám nabízí odvoz k bankomatu do města. Luky už je zase zabrán do hovoru s Alanem a na sedadlo spolujezdce se mu dvakrát nechce. Jen, co si vedle chlapíka se zapadlými očkama sednu, už toho lituju. Místo, aby sledoval cestu, neustále si mě prohlíží. Umím si docela dobře představit, na co tak civí. Radši však předstírám, že mě pohltila krajina za okýnkem. Aby toho nebylo málo, vybalí pětatřicátník dojemný příběh o svém živote v mobilhousu a výchově nezletilé dcery. Ve vzduchu je cítit erotická hrozba. Hrou na pečujícího otce mě ale fakt do varu nedostává, možná by měl příště vynechat informaci o tom, kolik vydělává. Po deseti kilometrech vybíhám k bankomatu a už se strašně těším zpátky do našeho vězení. Z peněz má upřímnou radost. Na silnici se nakonec rozhodneme vyjet až další den, přeci jen už se smráká.
Pozn:: Třešničkou na dortu je pak ranní hovor s mechanikem, který nám po třech dnech oznamuje, že se můžeme pustit do opravy. Když mu oznamuji, že už se do opravy pouštět nemusíme, rozladěně zavěsí, Za 50 sekund mi volá patrně jeho matka a vyhrožuje policií. Prásknutím telefonu si ale moc nepomůže. Radši hned startujeme a převlíkáme se na nedalekém odpočívadle. Hurá jsme z toho venku...
Alanův příběh
Na Zélandu jdu vážně do sebe. Ještě před deseti měsíci bych se při pohledu na Alanovy bakuláty zamkla v autě, možná se mu i vysmála. Netvrdím, že to nebyl exot, ale překvapivě strašlivě milej. Ne, že bych si oblíkla batiku, zahodila klíč a dožila s ním u táborovýho ohně. Při vzpomínce na něj se ve mně mísí vděčnost, lítost, ale i údiv. Proč nám pomáhal? Ještě než jsme odjízděli, klubalo se v nás podezření, že dosavadní charitu bude chtít mazaně zpěněžit. Jakmile jsme mu ale nabídli peníze nebo dárek, rezolutně odmítal. Zoufale jsme mu chtěli něco dát. Čokoláda nepřicházela v úvahu. Když jsme jeho vnukovi nabídli bombón, okřikl ho, ať to nejí, že bude tlustý. Nějaké to alkoholové mazáníčko taky ne. Sotva jsme chtěli z auta vytáhnout vodku, překazil nám úmysl prohlášením, že klukova matka je alkoholička. Nakonec jsme se tak zmohli jen na podání ruky a slova díků. Dodnes nás to taky mrzí.
Co byl vůbec zač náš kempingový nezmar, který žije dobrovolně pod špinavou plachtou? Ano, jak nám mistr Alan totiž přiznal, je prý majitelem tří domů. Ani v jednom ale nebydlí. Místo whisky u teplého krbu se každé tři měsíce stěhuje po kempech v okolí. Za celý život toho přitom projel míň, než my dva za měsíc (dál nebyl než 300 km od domova, nikdy!) Nejdřív jsem si myslela,že nás samozřejmě balamutí. Jeho kamarádi ale jeho verzi potvrdili. Celé se to před námi snažil uhrát na velkou lásku k přírodě a relax u jezera. Celou dobu jsme ho ale viděli jen sedět na židli u stolu a mačkat něco na mobilu. Když mu náš hovor po dvacáté přerušilo zazvonění mobilu a my našeho hostitele ponoukali, že tentokrát to může zvednout, šokovaně nám oznámil, že mu nikdo nevolá. Prý už tři roky hraje hru na mobilu, mačká tlačítka a sbírá coiny. Už tři roky se kvůli tomu nevyspal, mobil zvoní i v noci a on ho musí mačkat!!!!! Už jich prý má přes 900 tisíc...
Do reality ho jen občas vtáhnul jeho desetiletý vnuk. To, když mu slíbil, že se od kamarádů vrátí ve dvě odpoledne a přišel v pět. Místo, aby ho děda šel hledal postával stydlivě před stanem a sledoval vnukovo dovádění na jezeře. Asi se bál lidí. Ten chlap byl prostě tak trochu podivín, prý splodil 13 dětí a má 47 vnoučat, ale neuvěřitelně hodnej. Prostě nesoudit slupku podle obalu. To je tak nějak všechno...
