Auckland. Život naruby.
Noc na palandě jsem naposledy trávila, když sem usínala s mončičákem v podpaží a mým největším životním posláním bylo udržet při životě japonské zvířátko Tamagoči. Asi proto, i po dvaceti čtyř hodinách v rozličných dopravních prostředcích, mé oko častěji zírá do ztmavlého pokoje, než aby odpočívalo v pokoji. Bezesné noci navíc nahrávají i další rušivé elementy. Zima. O ústředním topení kiwi people evidentně četli jen v prospektech cestovních kanceláří lákajících do Evropy. Ač tu teploty v zimě klesají k nule, jediným zdrojem tepla jsou přímotopy nebo praskající dřevo v krbu. A my máme jen pidi kamínka, které se každou chvíli z neznámých důvodů vypínají. Cizí nocležníci. Asi v polovině noci rozráží dveře naší cely neznámý vetřelec a po pár skocích se uvelebí přímo nad mou hlavou. Sice ho ani úkosem nezahlédnu, ale odhaduju to na nějaké stokilové monstrum zvyšující si ego každodenním hraním s čínkou. Jeho otočka na bok totiž málem zdemoluje celou konstrukci. A to není jedna! Podtrženo sečteno: druhý den se probouzím až ve tři odpoledne, a to v naprosto katastrofálním stavu. Špinavá z letadla, vyčerpaná a zmatená z nového prostředí. V mém bezprostředním okolí to vypadá jak po výbuchu atomovky, na zemi se neválí kupodivu jen naše věci, ale celá podlaha je pokrytá předměty patrně z dámského kufru. Mezi haldami světrů, kalhotek a podprsenek třeba i výpis z bankovního účtu. Nevíme, kdo tu s námi další dva dny bude žít, víme ale, že si to tu předělal na slušný chlívek.
Ještě než se vůbec podívám z okna, beru věci a vydávám se hledat koupelnu. Zaběhlá rutina se postupně mění v drama. Můj děd instalatér by asi spráskl ruce - nikde žádný kohoutek na ovládání teplé a studené, ze zdi čouhá jen hlavice sprchy. Zima jako na Sibiři. Že by v tomhle domě hrůzy fungovala nějaká automatika mi přijde taky krajně nepravděpodobné. Po nekonečných minutách ohledávání místa činu se probírám z apatie a zjišťuju, že těsně pod hlavicí je malá plastová páčka, jež jde posouvat na tři mody. Studená, horká, teplá. Chvílemi si tak připadám jako na kurzu otužování: buď křičím zimou, nebo mi kůži propaluje horký vodopád. Pořád lepší než vlhké ubrousky.
Jakmile se svlažím, ovládne žaludek obrovský pocit hladu. V pokoji máme naštěstí ledničku, můžeme si tak potraviny nakoupit do zásoby. Spěšně se oblékáme a překvapině vcházíme do krásného, téměř jarního dne. Jsme zvědaví, jak to v největším městě našeho nového domova vypadá. Rozhodujeme se tak absolvovat cestu z Parnellu do centra pěšmo. Až v odpoledním slunci zjišťujeme, že náš hostel Lantana lodge je v klidné vilové čtvrti. Je to úplně jiný svět než v Bangkoku. Vše upravené, pečlivě zastřižené, bez hnijících odpadků. V centru jsou sice výškové budovy, kolem jsou ale krásné parky, spoustu zeleně a míst k relaxaci.
Sluníčko příjemně hřeje, jakmile se ale ocitneme ve stínu, zima člověku nepříjemně zalejzá pod kůži. Ani se nedivíme, že je většina kolejmdoucích v péřovkách. O to víc podivněji na nás působí někteří kiwáci jdoucí v kraťasech a krátkém tričku. Někteří se asi nemohli rozhodnout, zda je jim zima, nebo teplo, na nohou totiž mají žabky a na ramenou bundu jak na lyžování. Pár jedinců si to dokonce vykračuje po chodníku jen v ponožkách. Na rozdíl od Česka to ale nejsou jen ti, co žijí v papírové krabici a hrdlo si prolévají levným vínkem. Jsme holt v hobitíně - absence bot je tu docela běžný módní doplněk.
Průvodci bohužel nelhaly, naspořené koruny se tu kutálejí hodně rychle. Není čas hrát si na hrdiny, k snídani si to namíříme rovnou do fast foodu a objednáváme si to nejlevnější menu. Za pět babek dostaneme hambáč, hranolky, količku a zmrzlinu. Chuťové buňky mi to moc neroztančí, ale svůj účel to plní.
Nechceme ztrácet ani minutu, a tak jedeme podle předem připraveného plánu. Ihned se registrujeme na trademe.co.nz (něco na způsob aukra) a hledáme bourák hodný našeho putování. Vtip je v tom, že zde můžou být vedení jen ti, co mají nz adresu a číslo. V Aucklandu je podle všeho nejvíc možností ke koupi auta. Krom hromady inzerátů tu člověk může nalézt plechového miláčka na tzv. carfairech. Chápu to jako něco na způsob naší tržnice, kde se místo teplákové soupravy se čtyřmi pruhy dá koupit solidní mazlík, avšak z minulého století.
Najít ten správný inzerát je ale docela detektivka. Skoro se chytneme do pasti Inda prodávající pěkně vypadající mašinu za podivně nízkou částku, naštěstí se včas probereme z naivity. Celé zbývající odoledne pak odepisujeme jednu a tu samou zprávu převážně místním inzerentům. Každou chvíli kontrolujeme mobil, ale několik hodin žádná odpověď či sms. A my si potřebujeme nějaký ten motorový pohon opatřit dost rychle. Hned druhý den jsme se chceme přemístit do Giborne, kde máme domluvené ubytování a sraz s jediním českým (potažmo moravským) párečkem, kteří nám ubikaci zařizovali. Den však uteče hrozně rychle, nedá se nic dělat, musíme si pobyt v bývalém hlavním městě ostrova prodloužit.
Ani se nestihneme pořádně cournout po hlavní třídě, a už utíkáme mezi regály nakupovat jídlo na další dny. U něčeho jsou ceny podobné jako u nás, horší je to s masem, ovocem a zeleninou. Mimo sezónu si na něj budeme muset asi zajít chuť. Překvapivě drahé jsou i ryby. Moře, kam se podíváš, a ceny jsou snad horší jak u nás v středoevropském zapadákově. Poději se dozvídáme proč. Většina vylovených exemplářů je určená na export. Nedá se nic dělat - jako první a poslední chod se bude podávat čínská polívka. Pro Lukyho je posléze i tak backpackerská kuchyň zkouška ohněm.
V dřezu se válí schmoustané špagety, snad i do té poslední misky je zažraná dlouho nemytá špína. Kolem jediného sporáčku se navíc semkla skupinka dlouhodobých nocležníků, na nás zbyla jen rychlovarná konvice. Žaludek si pumpujeme další dávkou chemie a volně konverzujeme leda tak česky. Ostatní nejeví sebemenší zájem procvičovat naší těžkopádnou angličtinu. Moc velký posun neuděláme ani v pokoji - bohužel ho s námi zrovna sdílí britská občanka. To první a poslední, co jí rozumíme, je omluva za ten šílený výbuch v pokoji. Pak jen rozeznáváme neartikulovatelný proud slov... Ani jediný pokus o zachování nějaké té důstojnosti nevyjde. Konečně si myslím, že jsem pochopila, co nám chce říct. Jenže dívčina na mě dost nechápavě hledí, žádné milé poplácání po ramenou. Jen kroucení hlavou! Že by mojí vtipnou větičku o hromotlukovi z předešlé noci odměnila tímhle hnusným úšklebkem? Nebo o čem se tu se mnou celou tu dobu baví? Konečně mi to dojde: celou dobu se nám v podstatě snaží vysvětlit, že chce zhasnout. Jdeme dělat, že spíme, ačkoli se nám kvůli převrácenému režimu vůbec nechce.
