Pokud bysme patřili k těm, kteří při pohledu na černou kočku běžící přes cestu píší rovnou závěť, dnešní den jsme měli raděj zabalit a zůstat v naší vypolstrované rakvi. Jak by řekl můj otec (a vůbec by se u toho nezačervenal): "Tohle byl totiž den úplně na pí.u..."  Snídaně v trávě Když se po...

Už ste někdy sedli do auta, vložili klíček do zapalování a startovali přesně 55 sekund? Už ste někdy třesoucíma prstama hledali číslo na hasiče, protože bezprostřední okolí zamořil černý kouř z podvozku vaší káry a v kabině to smrdělo jak ve spalovně pneumatik? Možná, že teď kýváte hlavou a...

Jestli to takhle půjde dál, vypracuju pro české ministerstvo zdravotnictví obšírnou příručku o stavu novozélandských ambulancí a nemocnic. V Napieru jsme teprve druhý den a už zase klušeme po rozpálených chodnících a hledáme nějaký levný "bílý plášť"... Ne, že by mi v břiše tepal nový život nebo...

Kdybych byla hlavní postava dalšího emocema nabitýho dojáku a můj vlastní život by byl filmově zpracovaný scénář, znuděný divák v kinosále by mě snad považoval za typ jednoznačně vítací. Stejně jak rychle objeví se, rychle zmizí. Jenže, aby bylo vítání, musí být i loučení. A já tedˇ zrovna nejsem...

"A kdo u vás jako nosí dárky, když ne Santa Clause," měří si mě nedůvěřivě jedna z padlých žen z Kaiaponi. Sotva vyslovím: "Little Jesus", už lituju, že mi to vůbec kdy přišlo na jazyk. Sotva na její otázku, jak vypadá, dodám, že ho nikdy nikdo neviděl, láme se v pase smíchy. "Aha a v...

"Ty vole, baťůžkář," dělala jsem si psinu z těch, co nervózně postávali na zastávce autobusu s ledvinkou kolem pasu. Ale i z těch, co si triko strkali za pásek v dobách, kdy to ještě zdaleka nefrčelo. Moje zdvižené obočí si ale vysloužili i ti, co v odletové hale netlačili kufr na kolečkách a na...

Život si běžel v pravidelných kolejích. Všední dny jsme trénovali fyzičku v kaiaponské baličce, soboty jsme se dodělávali u Mika. Jen poslední den týdne jsme se převalovali na lůžku o nějakou tu hodinku navíc a psychicky se připravovali na další "totální nasazení". V Čechách by se taková mentální...

Bahno, beznaděj, ruce plné mozolů, pusa plná sprostých slov. Asi tak by se dal popsat aktuální stav věcí, když nám poprvé vlítnul do cesty Mike. Že si najdeme našeho prvního novozélandského kamaráda přímo na dvorku našeho domu, by nás ani ve snu nenapadlo. Ale i když mám ráda příběhy s rychlou...

Orosená jablka třpytící se na slunci, záplava zeleně, omamná vůně šeříku, snídaně v trávě... Zhruba takovou představu jsme měli o našem prvním zaměstnaneckém poměru na NZ. Dobře, svoje místo tam měly i holinky a propocené koláče v podpaží, ale to poslední, na co jsme mysleli, byla dřina v tovární...

Druhý den se probouzíme do obrovského chaosu, nikdo z nás pořádně neví, kde má věci a po domě se musíme proplétat obrovským množstvím předmětů. Elektřina je pořád vypnutá, voda teče jenom studená a máme jí zapínat jen v krajní nouzi. Nebýt ochotných sousedů, kteří nás u sebe včera nechali...