Tolaga Bay

29. 8. 2015
vzdálenost: 55 km od Gisborne

vstup: zdarma

náročnost: nízká

 

Proč navštívit:

Mezi důvody, proč navštívit oblast Tolaga bay, rozhodně nepatří stejnojmenné městečko. Už z informace, že v něm žije jen šest set stálých obyvatel, je jasné, že nepůjde zrovna o perlu východního pobřeží. Hlavním lákadlem je betonové přístavní molo, které je nejdelším betonovým molem na jižní polokouli vůbec! Navíc vybíhá kolem divoce vyhlížejících pískovcových skal. Podle průvodce bylo postaveno ve 20. letech minulého století a vládl zde čilý obchodní ruch. Jenže po několika letech se jako většina věcí ukázalo nadbytečné, postupně u něj přestaly kotvit lodě, začalo chátrat. Naštěstí bylo ale zachráněno několika rekonstrukcemi. 

Výsledek? Lodě u něj dál nekotví, na jeho konci si ale lze udělat romantický piknik, pokud teda nefouká vítr. Místo může lákat i milovníky historie. V roce 1769 rozeklané skály navštívil i slavný mořeplavec Cook. Zakotvil zde, doplnil zásoby a rovnou zátoku pojmenoval Tolaga. Podle našeho průvodce nepřijdou zkátka ani filmoví fanoušci. "Jeden z členů posádky se zde usadil a žil zde celé tři roky. Oženil se s maorskou ženou a zplodil s ní tři syny. Po jeho odjezdu ze země se žena provdala za maorského náčelníka. Tento Barnet Burns se klidně mohl stát předlouhou pro mužskou hlavní postavu filmu Piano." 

Dobrou tečkou je pak výšlap Cooks Cave, 2,6 km. Měl by odtud být slušný výhled do okolí. 

 

Náš příběh:

Návrhů, kam si udělat náš první výlet, padlo víc. Na začátek jsme se ale nechtěli úplně fyzicky zníčit, zároveň bylo nádherné počasí, které lákalo k výjezdu co nejblíž k moři. No a taky se nám hned nechtělo dávat další dolary za vstupné. Krom koukání do mapy, bylo potřeba namazat ještě svačnu - ono i těch padesát kilometrů za volantem člověka vyšťaví. Cesta tam byla hodně příjemná - žádné prudké zatáčky nebo náhlá stoupání. Nejvíc jsme byli vděční za jízdu po rovince, ono jinak bychom tam možná ani nemuseli dojet.  Náš stařešina se rychle unaví, sprinty nejsou pro něj a když není do kopce řádně rozcvičený, pokoří ho sotva padesáti kilometrovou rychlostí. Trošku mu dávám zabrat i já, než si zvyknu na jízdu v opačném pruhu, táhne mě to ke krajnici, takže vybírám všechen bordel a zdechliny. Naštěstí ty výhledy stojí za to! Sem tam mám pocit, že jsme poslední lidi na týhle planetě a pomalu začínám věřit, že znečištění či smog jsou jen němé výhružky vědců. Jelikož jsme vyjeli mimo sezónu, na silnici za celou dobu potkáme tak tři auta. Za hodinku naše noha poprvé bezpečně stoupá na zem. I náš motorový parťák může být spokojen: z parkoviště má výhled rovnou na moře. Ač je nebe nádherně modré, od oceánu fouká docela studený vítr, ostatně skoro jako v kteroukoli roční dobu tady. Hned po příjezdu tak nasazujeme kapuci a otevíráme teplou termosku s čajem. Normálně by moje první kroky asi směřovaly na pláž, i za tu chvíli jsme poznali, že jsou tu obzvlášť krásné, divoké, dlouhé, bez lidských výdobytků. Naší pozornost ale nejdřív zaměříme na to obrovské betonové monstrum před námi. 

V kontrastu s azurovým příbojem a modrým nebem vypadá molo úchvatně, i když se na něm podepsal zub času a na mnoha místech rezivý. Ač na něm dřív probíhal čilý obchodní ruch, dnes by podle informačních tabulí neunesl ani dodávku. Výšlap na úplný konec je to rozhodně slušný, společnost nám tu dělají jen racci a pár bláznů v neoprenech, kteří loví pod molem zřejmě mušle. 

I když je jasný, že moře bude ledárna, považuju za hřích nesmočit si v něm aspoň kotníčky. Tahle koupačka se dá vydržet ale jenom chvíli. Raději jdeme do písku hledat mušle. Pár výstavních kousků sice najdeme, cenu ale mají jenom pro nás. Navíc dost pomíjivou - příslušník imigračního by naše suvenýry asi moc neocenil. Stejně nám to nedá a sbíráme dál. 

Na celou tu krásu se chceme podívat ještě z Cook cove walkway, kde v roce 1769 stanul i kapitán Cook. Srpen je ale zrovna měsíc, kdy se rodí malá jehňátka, cesta je tak k naší smůle uzavřená. 

Ztracený výhled si vynahrazujeme cestou zpátky - pár kilometrů před Gizzy zastavujeme ve Whangaře, kde se prý točil slavný film Pán velryb, samozřejmě ho ani jeden z nás neviděl. Je to tady jako na větrné hůrce, ale i tak to bere dech. Vsadím se, že v Evropě by to bylo ve všech průvodcích jako nejkrásnější pláž. Tady je to ale jen další pláž z mnoha.