Eastwoodhill arboretum

vzdálenost: 35 km od Gisborne

vstup: 15 NZD osoba

náročnost: nízká

Proč navštívit:
Na Zélandu je spoustu nádherných tracků, které jsou a budou zdarma. Pro ty, co ze sebe potřebují vydat maximum a padnout večer vyčerpáním, tenhle výlet stejně asi nebude. Nejsou tu ani prudká stoupání, ani nádherné výhledy. Kouzlo tohohle místa tkví v rozmanitosti. Pár kilometrů od sebe tu rostou duby, javory, smrky a obrovské sekvoje. Z pozice laika můžu říct, že to pro mě byla taková obrovská botanická zahrada. Návštěvník se může vydat po jedné z pěti hlavních tras, zvolit si může podle náročnosti a času, který tu chce strávit. Pokud je ale trošku ve formě, může si za celý den projít v podstatě všechny. Přehlednou mapku dostane hned u vchodu. Když je pak lehce zmožen výhledy na umělá jezírka a pečlivě zastřižené travnaté plochy, může vybalit piknikovou deku a osvěžit se lahví vínka. Není to zrovna výlet, za kterým by měl našinec jezdit přes půl Zélandu, ale když už je v oblasti Gisborne delší dobu, není důvod, proč okruh vynechat. Tedy pokud zrovna nepřijel v roční dobu, kdy nic nepučí a nekvete. To pak trošku postrádá smysl.

 

Náš příběh:.
U nás zrovna chodí Mikuláš, tady nám však od rána slunce pálí do oken a z našeho skleněného doupěte dělá docela slušnou saunu. Normálně by na sebe člověk hodil plavky nebo si zaplatil první lekci surfingu, my jsme ale zvyklí dělat všechno naopak než běžní smrtelníci. Balíme bágl, bereme kempingovou deku a litry vody, startujeme vůz a vydáváme se do nedaleko vzdáleného Eastwoodhillu. I když jsme si vědomi, že 15 dolarů na osobu je trošku přehnaná sumička, přijde nám škoda opomenout místo, kde roste 3500 stromů a rostlin. Ačkoli vjíždíme dovnitř uprostřed rušné letní sezóny, jsme na parkovišti úplně sami. Naší přítomnosí je vyvedena z míry i babčka prodávající lístky - když nám s vykulenýma očima podává mapku areálu, vydává z hrtanu dost podivně znějící chrčivé zvuky. Asi nám chce něco říct, ale buď je hluchoněmá, nebo jí během čekání na návštěvníky slušně zdřevěněl jazyk.

Milujeme plánky a tenhle je navíc barevný. Na výběr máme z několika výšlapů, nejkratší trvá něco přes půl hodinky, nejdelší zhruba tři. Jakou trasou se dát je na zvážení. Sice máme hromadu času, teplota vzduchu je ale vražedná, navíc jsme ještě ani nevyšli a mě už zrazuje antiperspirant. Být tu sama, šlapu po červené vedoucí sympatickou rovinkou. Jenže Luky to tu chce obejít všechno. Nakonec ho ukecácám do fialového walku kolem jezírek trvající přibližně hodinku. Během cesty si trasu ale samozřejmě upraví, dle fialových značek chodíme jen chvíli. Jakmile narazíme na první krpál, Luky velí změnu trasy a už se suneme nahoru. V podstatě tak procházíme celý areál obtěžkáni batožinou, dekou a jídlem. Nakonec i já uznávám, že by byla škoda neprozkoumat to tu všechno. 

 

 

Na všech stezkách fakt nepotkáme vůbec nikoho, do cesty nám skáčou leda tak ovce, kterých se tu prohání neskutečné množství. Setkání jsou to úsměvná, ovečky jsou z nás celé poplašené, vždycky nás nechají dojít až k nim a pak se pokusí o zběsilý úprk. Jedinou nevýhodou jsou jejich exkrementy, které nechávají snad všude. Nešlápnout do nich by se rovnalo zázraku. Příroda tu stojí za to! Co krok, to úplně jiný kontinent. Chvíli jsme v kalifornském národním parku, za pár minut zase na Šumavě. Všechno je úžasně upravené. Nakonec vystoupáme na nejvyšší bod celého parku, odkud je krásný výhled na vzdálené hory. 

 

 

Zbyde nám čas i na příjemný piknik i odpočinek ve stínu stromů. Jediné, co nám trošku chybí, je možnost smočit se. Nejlepší je samotný závěr a les plný ohromných sekvojí. Místo je příznačně nazvané katedrála. Z fotky je možná patrné proč...