East Cape
13 - 14. 9. 2015
vzdálenost: 180 km od Gisborne
vzdálenost: 180 km od Gisborne
vstup: zdarma
náročnost: spíš nízká
Proč navštívit:
Jde o neobyčejně romantické místo, z kterého je výborný výhled do krajiny. Pokud zdoláte 600 schodů před východem slunce, můžete se pak pokochat jeho ranní probuzením. Skvělé je, že jde jedno o nejřídčeji obydlených míst na Zélandu, chvílemi to tu vypadá jakoby se tu zastavil čas.
Náš příběh:
Den co den jsme okupovali Werhouse (takové novozélandské OBI, pozn. red.) a brouzdali mezi regály. Náš auťák byl totiž pořád takový holobyt na čtyřech kolech: neměli jsme se čím přikrýt, na co si lehnout, v čem si uvařit večeři. Rozhodně tak nebyl připraven na nějaké dlouhé campování, spíš na popojíždění po městě. Ještě než jsme se ale pustili do nákupu vybavení, museli jsme nějak pořešit záclonky. To poslední, co jsme měli v plánu bylo vysvatovat se obnažení jak ve výkladní skříni. Žádný vhodné lapače prachu jsme nenašli, k mé velké radosti jsme si tak koupili povlečení u Vietnamců a bez použití šicího stroje se vrhli do přešívání. Bohužel práce byla rozdělena dle genderových stereotypů. Lukýno jako muž měřil, já trávila večery u jehli a nitě. Stehy jsem si v podstatě vymyslela, vždyť tohle náčiní jsem měla v ruce naposledy na základce. Přepadla mě u toho docela nostalgie. Se zamlženým pohledem jsem vzpomínala na naší pí učitelku pracovní nauky, její příhodu objevené džínoviny v popelnici a její následné přešití na parádní kalhoty. Sotva se nám na oknu třepetaly záclonky, byl čas na pořešení matrace, poltářů, dek a dalších ložních nesmyslů. Prozaicky jsme postupovali podle ceny. Když už jsme to všechno dali do kupy, byli jsme tak nedočkaví, že jsme zamýšleli spát před naším domem. Vyjet na vrchol východního pobřeží se jevilo jako lepší nápad.
Věrni našemu stylu jsme se z centra Gisborne dokázali vymotat až ve dvanáct v poledne. Museli jsme totiž nakoupit ještě nějaké instantní pochoutky a hlavně poprvé v životě dotankovat plnou nádrž. Po cestě je prý velký nedostatek benzínek. Podle našeho časového plánu jsme měli na místo dorazit za tři hodinky, kopcovitý terén našemu itineráři ale moc nepřál. Slunce už tak skoro zapadalo, když jsme kousek od East capu odbočovali na prašnou cestu. Romantika to byla skutečně čarokrásná -po levé ruce divoký příboj, po pravé ruce rozlehlé pastviny plné divokých koní a volně se pasoucích krav.
Bylo to jako na safari - zvířata byla patrně navyklá na motorová monstra, když jsme tak projžděli pár centimetrů od jejich hlavy, ani k nám nezvedla oči. Některé dokonce přežvykovala uprostřed silnice, museli jsme tak na ně být trošku ostřejší a použít klakson. Jediná nevýhodna naprosto opuštěné krajiny byla silnice. Štěrkovka byla plná výmolů a na můj vkus jsme se po ní museli drkotat docela dlouho. Po cca 10 kilometrech, kousek za mostem, jsme našli opuštěný kemp. Sice v něm byl krásný výhled na oceán, od majáku byl ale docela ještě kus. Neohroženě jsme se pustili dál a sunuli se metr po metru kolem rozeklaných skal.
Utábořit jsme se hodlali na konci cesty, na malém parkovišťátku pod majákem. Na náš opuštěný ráj se ale rázem začali sjíždět další návštěvníci. Jelikož jedni měli na autě napsáno přímo East cape a poučili nás, že v těchto místech se spát nesmí, museli jsme to otočit ke kempu. Travnatý plácek byl sice ohraničen drátem, všechny budovy byly ale oputěné. V noci dostávaly docela hororový nádech a působily jako smutné memento trojnásobné vraždy. Na oknech naštěstí nebyly stříkance od krve, ale jen ušmudlaná cedulka s cenami. Těch šest dolarů jsme si ušetřili na jiné kratochvíle. Co na tom, že i suchý hajzlík byl zamčený na zámek a jediné umyvadlo bylo zadělané od hnoje.
Úkoly jsme i tady měli jasně rozdělané, já příprava teplého gáblíku, Luky úprava interiéru. Ten kluk si s tím fakt vyhrál - mezery v oknech utěsnil tak, aby cizí oko nezahlédlo ani kousek peřiny. Plotna zůstávala po dlouhou dobu studená, jaksi jsme zapomněli koupit zapalovač a nedošlo nám, že stačí otočit kolečkem od vařiče a plamen sám naskočí. Americkej hipík stojící opodál nám naštěstí sirky ochotně půjčil. Líp než gábl z pytlíku ale chutnalo vínečko, které jsme popíjeli pod hvězdami. Nutno dodat, že ty tu září jako nikde jinde na světe. Nafukovací matrace docela plnila svůj účel, ačkoli dlouhou dobu jsme nemohli pořádně zabrat. Když se mi to začalo konečně dařit, ozvalo se vedle mé hlavy: "Musíme si lehnout na druhou stranu, aby se nám neodkrvila hlava a neumřeli jsme." Lukyho zase jednou trápila bujná fantazie.
Budíček zazvonil ve čtyři hodiny dost nemilosrdně. V procesu vstávání se nám samozřejmě zatoulal klíč a půl hodiny jsme strávili pátráním po něm a křikem. Abychom v šest stihli východ, museli jsme pořádně šlapat na plyn. Ve stejnou chvíli naštěstí vyrazil i náš americkej kámoš, pěkně nám tak svítil na cestu. Z parkoviště jsme vyběhli jako vždy zbrkle, na předním sedadle tak zůstal důležitý batůžek s Gopro stativem, ideálním na východ slunce. Najít cestu k majáku nebyla sranda - jediná rozumně vypadající stezka byla uzamčená řetězem, vedle totiž samozřejmě po soukromém pozemku. Branku jsme svižně přeskočili a dali se do prudkého stoupání.
Úkoly jsme i tady měli jasně rozdělané, já příprava teplého gáblíku, Luky úprava interiéru. Ten kluk si s tím fakt vyhrál - mezery v oknech utěsnil tak, aby cizí oko nezahlédlo ani kousek peřiny. Plotna zůstávala po dlouhou dobu studená, jaksi jsme zapomněli koupit zapalovač a nedošlo nám, že stačí otočit kolečkem od vařiče a plamen sám naskočí. Americkej hipík stojící opodál nám naštěstí sirky ochotně půjčil. Líp než gábl z pytlíku ale chutnalo vínečko, které jsme popíjeli pod hvězdami. Nutno dodat, že ty tu září jako nikde jinde na světe. Nafukovací matrace docela plnila svůj účel, ačkoli dlouhou dobu jsme nemohli pořádně zabrat. Když se mi to začalo konečně dařit, ozvalo se vedle mé hlavy: "Musíme si lehnout na druhou stranu, aby se nám neodkrvila hlava a neumřeli jsme." Lukyho zase jednou trápila bujná fantazie.
Budíček zazvonil ve čtyři hodiny dost nemilosrdně. V procesu vstávání se nám samozřejmě zatoulal klíč a půl hodiny jsme strávili pátráním po něm a křikem. Abychom v šest stihli východ, museli jsme pořádně šlapat na plyn. Ve stejnou chvíli naštěstí vyrazil i náš americkej kámoš, pěkně nám tak svítil na cestu. Z parkoviště jsme vyběhli jako vždy zbrkle, na předním sedadle tak zůstal důležitý batůžek s Gopro stativem, ideálním na východ slunce. Najít cestu k majáku nebyla sranda - jediná rozumně vypadající stezka byla uzamčená řetězem, vedle totiž samozřejmě po soukromém pozemku. Branku jsme svižně přeskočili a dali se do prudkého stoupání.
Nevím, co se stalo, ale místo euforie se dostavil pocit na zvracení. Zanedbání snídaně může být v horském terénu smrtelné. Na pokraji zhroucení jsem se tam ale vysápala. Musela jsem vypadat jako hodně velkej exot, amík na mě hned po příchodu spustil, proč jsme sem vůbec jeli až z Čech.
Maják za to ale stál. Výborný výhled, klid a strašidelná stavba za zády. Počasí nás trošku zradilo - východ slunce nám zakryly mraky, i tak jsme ale nelitovali.
Na cestě zpátky se stalo něco úžasného - při kochání z okýnka se jeden z balvanů u oceánu pohnul. Okamžitě jsme zastavili a běželi dolů ke skaliskům. Na kameni se neslunil jen jeden lachtan, ale celá kolonie. V křoví byla dokonce mláďátka.
Snad bysme je pozorovali celý den, kdyby nepřijel džíp ochránců přírody. Aspoň nám po cestě zbyl čas na návštěvu Hicks bay historical warf a městečka Tokomaru bay.
Tam se nám obzvlášť líbilo - kolem pláže bylo spoustu opuštěných domů´a starých výrobních hal. Chvílo to vypadalo, že si ve zdech zašlé slávy usteleme. Benzín se dostal skoro až na nulu a zahraniční karty automat u benzínky nebral. Museli jsme to risknout, do našeho přístavu v bouři jsme ale dojeli.
