Auckland. Píseň všedního dne...
Pípnutí esemesky nás nevzbudilo ani v noci, ani nezafungovalo místo budíku. Bohužel i mailová schránka zeje prázdnotou. Naše dvacetikilové mazliky si můžeme naložit zase leda tak na bolavá záda. Stále totiž není nikdo ochotný prodat nám svého veterána. Ač v noci klepeme kosu, prádlo pereme jako středověké pradleny a coby astronauti pojídáme jen tekutou stravu ze sáčku, musíme odložit náš odjezd a připlatit si další noc (cca 500Kč/osoba/noc) v našem "aucklandském kokpitu". Než se pak vydáme zdolávat betonové velehory a špacírovat po centru, stane se přeci jenom zázrak. Mobil zavibruje, na displeji se objeví anglický text a nám svitne naděje, že by to s tím bourákem mohlo přeci jenom vyjít. Z těch několika málo vět pochopíme, že jeden kiwák je ochotný se sejít za dvě hodinky a předvést nám svůj motorový skvost. Geniální! Celé dopoledne tak spokojeně trůníme v jídelně a v poklidu si plníme prázdná břicha. Abychom nevypadali jako úplný amatéři, pročítáme si u toho podrobný manuál, čeho si všímat při koupi nového vozu. Musím si dát tajný slib, že tentokrát místo vzorku sedaček budu kontrolovat výhradně vzorek na pneumatikách.
Jenže ve smluvený čas se vůbec nic nestane. Žádný telefon, esemeska ani kouřové signály. Čekání nás začíná psychicky drtit, a tak neodoláme a napíšeme netrpělivě první. Kiwas si asi musí myslet, že natrefil na hodně potrhlý páreček... Pošle nám dost nechápavě znějící esemesku: Nemůžu mluvit, jsem u holiče. Přeci jsem vám psal, že sraz dáme zítra... Nevím, kde se stala chyba, každopádně ani tahle prohlídka neklapne. Opravdu se nám nechce připlácet další den v drahém Aucklandu. Musíme to holt zase risknout a sehnat si nějaký ten pekáč až v Gisborne. Pomalu se smiřuju s faktem, že na východní pobřeží nepojedeme v nablýskaném bouráku se šesti sty koni pod kapotou a vítr nám bude čechrat vlasy leda tak zašlá klimatizace ušmudlaného autobusu. No pořád lepší než zažít na vlastní kůži scénář k filmu Smrt stopařek...
Jako dobrá volba se nám jeví nízkonákladová společnost Naked bus. Jednou z výhod je placení tiketů po internetu. Ne, že by byl takový problém vydat se do džungle velkoměsta, čekáním na prohlídku auťáku jsme ale ztratili docela dost času a den se pomalu přehoupl do pozdního odpoledne. Pokud chceme jet už zítra ráno, budeme muset šlápnout na plyn. Jenže smolná sobota pokračuje! Systém placení je sice úžasně přehledný, rozhodne se ale vetovat naší českou platební kartu. Zkoušíme to dvakrát, třikrát, dvacetkrát ale pořád nic. Že by ta sympatická bankovní úřednice, co nám zařizovala nový účet u Reiffeisen bank, zapomněla povolit placení kartou po internetu? Sakra zrovna dneska navíc partička ajťáků vylepšuje aplikaci internetového bankovnictví, apka by tak měla naběhnout až za půl hodiny. Musím se uklidnit a myslet na svoje vylepšené já. Přece jsem nejela přes půlku světa, abych problémy opět řešila hysterickým řevem, klením, v horším případě slzami. Včera byly tikety už touhle dobou vyprodané, ale co je 30 minut v životě člověka? Rozhodneme se nezmatkovat a vyčkat. Dlouhé minuty si pak krátíme pročítáním inzerátů na facebooku, na pár z nich i odpovíme.
Přesně za půl hodiny žhavíme systém znovu. Ejhle místo, aby se objevila kolonka pro uživatelské jméno a heslo, správce sítě nám miniaturním písmem oznamuje, že výpadek potrvá další hodinu. Teď už soptím jako vulkán. Hlava nehlava se vrhám k telefonu, vytáčím pražskou infolinku a riskuju miliónový účet za telefon. Tatínek to své holčičce určitě mile rád zaplatí :D (tímto zdravím do Mníšku, pozn. red.). Slečna mi do aparátu suše oznámí, že nemám povolené platby kartou po internetu, ale že si to musím nastavit sama přes internetové bankovnictví. Informaci, kdy systém naběhne, ale bohužel nemá. Klasika!!! Rychle si oblíkáme bundy na spocená těla a v poklusu vybíháme hledat kamennou prodejnu lístků.
Do cílové rovinky dobíháme těsně před zavíračkou, z budovy ale odcházíme jako vítězové. Zítra v 7:15 odjezd. Takový výdej energie poněkud zamával s naším metabolismem, po pár krocích tak znovu vstupujeme do království prázdných kalorií - MCDonaldu. Slovo fast ale zrovna tady vyznívá naprázdno - u pokladen se totiž vytvořila obrovská fronta. Ne, že by jim došla cola. Všichni zaměstnanci se právě věnují špinavému zákazníkovi v otrhaných hadrech, který si opakovaně poroučí zmrzlinu, i když v kapse nemá ani dolar. Ač je silně cítit zvratky a své povely křičí dost vysokým hlasem, na ramenu mu nezaklepe osvalená paže sekuriťáka. Mladík za pokladnou mu jen dokola vysvětluje, že musí zaplatit. Nakonec se nad tím nebožákem kdosi smiluje a daruje mu dva dolary. No asi by si to rozmyslel, kdyby věděl, že bezzák bude bílou dobrůtku lízat přímo před ním, občas i ze svých špinavých pracek. Někteří zhnuseně odcházejí, jedna odvážná skupinka naštěstí přivolá managera a až ten špinavce vyprovodí ze dveří.
Auckland je asi poslední velké město, které za celé měsíce uvidíme, pobyt si tu tak chceme ještě aspoň trochu užít. Vydáváme se za dominantou města - Sky tower.
Vstup nás sice stojí pro dvě osoby 56 dolarů, očekáváme ale nádherný výhled na celé město. Navíc vstupenky platí i na další návštěvu ve dne, což bohužel nestíháme. Nahoru se jede výtahem, jehož dno je v jedné části prosklené, už tohle je docela adrenalin. Nahoře nás ale čeká trošku zklamání, někdo totiž zapomněl zhasnout a světla se ve skle nepříjemně odráží, člověk tak vidí do dálky jen, když si přitiskne tvář těsně ke sklu.
Ještě než ulehneme, vydáváme se hledat Hard Rock Café. Mistr Google nám radí, že světoznámý bar je coby kamenem dohodil. I když inkriminované přístaviště procházíme hodinu pořád dokola, kytaru obřích rozměrů bohužel nenecházíme. Všude se pohybují jen slavnostně oblečení snobové místního jachtařského klubu. Ač chce Luky potěšit svého kamaráda Míru Fesse a přivést mu nějaký ten suvenýr, nakonec to vzdáváme. A dobře děláme! Později se dozvídáme, že bar tu by uzavřen a přesunul se do Queenstownu.
