Gisborne. Bez práce nejsou koláče
Jednou v životě chci být aktivní a v dostatečném předstihu, 72 hodin před odletem, si ověřit pracovní příležitosti v Gisborne. "Co ono to v tom Gisborne vlastně roste," pokládám si záludnou otázku téměř mezi sbalenými kufry a opakuju svůj dotaz Googlu. Není nad dobré nápady! Internetový radílek mi nalézá úžasně přehlednou mapku sezónních prací, ve které si autor pohrál i s animacemi. Pomocí jednoho kliknutí, tak člověk zjistí, co frčí zrovna v zimě či na podzim (https://www.picknz.co.nz/Seasonal%20Work/Information/Regional%20Map):
Jenže já po jednom kliknutí leda tak zjisťuju, že celou naší oblast jakoby někdo vyzmizíkoval. Jaro, léto, podzim, zima.....nic. Rázem tak pojímám podezření, že si budeme muset vydělávat vlastními těly.
Naši čeští sousedé nám ale po příjezdu krom slivovičky nalévají i pozitivní energii do žil. "Vinice, pomeranče, citróny, mandarinky, pekáče (packhouse, baličky ovoce, pozn. red.), za pár měsíců jablka a kiwi," vypočítávají nám naše životní šance. Jakmile nám odevzdávají kontakty a mapu, kde hledat, už si pomalu píšu seznam, co si za vydělané dolary všechno pořídíme. Na Zélandu se nám ale několikrát potvrdilo, že nic nemá smysl plánovat dopředu.
A pak nastává den D - od teorie k praxi. Jasně, můžeme si nejdřív projet backpackerboard (k nahlédnutí zde: https://www.backpackerboard.co.nz/), kde se to pracovními nabídkami jen hemží. Vysvětlovat někomu po telefonu, co jsme vlastně zač, nám ale přijde jako příliš drsný start. Tuhle variantu tak odkládáme na později. Nejprve se rozhodujeme vydat po vlastní ose - objet vytypované farmy a demonstrovat svou sílu i pracovní nasazení. Příprava na pracovní pohovor se neodehrá u počítače, žádné upravování CV ani prezentace, ale před zrcadlem. Základem úspěchu je totiž vhodný pracovní oděv. Ego musí jít v tuhle chvíli stranou - tepláky, zašlý flíz a děravá čepice. Když máme kostým fyzicky zdatného makáče kompletní, startujeme a uháníme směrem k Ormond rd. Dle slov našich českých zachránců by tu práce měla být na každém rohu.
Na to, že jedeme po hlavní silnici, tu však máme podezřele moc životního prostoru. Sklizeň vinné révy jsem zatím viděla jen v televizi, holé pláně s pár zakrslými rostlinkami ale zrovna nenaznačují sezónu v plném proudu. Nikde ani noha, občas zabéká nějaká ta ovečka.
Když už jsme takhle daleko, nehodláme odejít s prázdnou. Stočím volant prudce doprava a vjíždím za vrata soukromého pozemku. Mezi polnostmi se objeví nízká dřevěná budova, na verandě někdo popíjí kávu a svačí. Máme štěstí. Než stihneme vypnout motor, přiřítí se k nám starší osoba na traktůrku. Docela ochotně se s námi snaží komunikovat, pro jistotu ale ihned spustí, že jedeme mimo sezónu. No a dál už ho neslyšíme... Motor řve, klíček v zapalování se zasekl, jakmile ho chci nechat tam, kde je a odejít, spustí se alarm. Nezbývá mi než pořvávat na dědu od volantu a snažit se nevypadat jako úplný imbecil. Můžeme mít ze sebe dobrý pocit, dnes jsme udělali aspoň jeden dobrý skutek, rozesmáli jsme jednoho člověka. Kiwas se totiž chechtá na celé kolo a raději nám doporučí zaběhnout do boudy jeho šéfa.
Po patnácti minutách bezradného manévrování s tou pekelnou řadící pákou pod volantem, to konečně dám na správné písmenko P a zapalování povolí. Jsme propuštěni i s klíčem. Jenže farmářovo houpání na verandě střeží smečka divoce vyhlížejících psů. Nechceme na něj ani řvát, nechceme riskovat vzteklinu a tržné rány. Luk navíc opakuje: nemá to cenu. Svoje zbraně tak nakonec dobrovolně skládáme ještě před vypuknutím boje. Chlap k nám ani nestihne zvednout očí, v podstatě ani neví, co se kousek od jeho zápraží odehrává. Cestou zpátky si potvrzujeme, že dnes není šedá kůra mozková obzvlášť ve formě. Jedno psisko je invalidní a dopadá jen na tři nohy, ostatní jsou přivázaní na řetězu. Přístě snad budeme asertivnější!
Jenže podobné situace se opakují: buď na farmách nikdo není, nebo mají zrovna plný stav. Postupně už ani nezastavujeme u všech sadů. Trošku smysl to má jen tehdy, když mezi stromečky zaznamenáme nějaký pohyb. Ani to však není zárukou úspěchu. Všechno to snažení má vlastně jen jeden scénář. Přijedeme, chvíli čmucháme kolem, pak objevíme opuštěnou boudu s propocenými flanelkami. Když hraje rádio, proplétáme se mezi listovým a hledáme pána domu. Když je všude pusto, necháváme provizorně vyrobenou vizitku za dveřmi. Většinou se nějaká ta sympatická postavička objeví, téměř vždy nám podává svou upracovanou pracku a vyslechne si náš příběh. Třetina nás odmítá, jelikož lidi nabírá jen přes kontraktory. S těmi ale zatím nechceme mít nic společného. Na netu jsme četli spoustu příběhů, jak svoje ovečky finančně odírají, neplatí jim daně. Nejhorší jsou prý Indové. Zpravidla si na nás farmář ale vezme i telefonní číslo, jelikož Češi tu mají vážně dobrou pověst pracovitých lidí. Tím to ale vždycky končí. Září je proklatá sezóna, všechno je připraveno, nic nedozrává, všichni tu mají prázdniny. Čekat další tři týdny se nám ale zoufale nechce.
Nakonec zadáváme do GPS adresu jakéhosi Granta, pro kterého dělali Míša s Kubou. Prý je líný, nespolehlivý, do peněženky sahá velmi nerad, možná by ale mohl někoho potřebovat. Navíc u něj pracuje jejich kamarád Braňo, ostřílený mazák, co procestoval Evropu až po Himaláje. A v dalších letech chce projet Jižní Ameriku, Skandinávii, možná i USA.
Celá oblast je jako vždy úplně pustá - bez lidí. Jako naschvál se však ve větru na každém stromku kývají krásně oranžové pumlíče, některé dokonce už pomalu stravuje zem. Nechápeme, proč nikdo tu oranžovou nádheru neušetří. Nechá jí na zemi raději tlít, než aby se pro ní sehnul. Nakonec si ověřujeme, že se máme ještě hodně co učit. Sotva pomeranč uchopíme do dlaní a pokusíme se ho utrhnout, drží jako přilepený. Čas pro trhání prostě ještě neuzrál.
Před Grantovým královstvím najdeme auťák, což je dobré znamení. Po zaklepání na vrata, nám přichází v ústery mladý sympaťák. Sotva na něj promluvíme anglicky, rovnou nás přeruší svým čau. Čech čecha prostě pozná. Shledání je to příjemné, ačkoli definitivně pohřbívá naše naděje. Farmář prý teď nikoho nového nenabírá, sklízet hodlá jako všichni až za tři týdny. Na to už má navíc domluvené Francouze, kterých se tu mimochodem po Zélandu toulá mraky. Prý ale není o co stát - majitel se k zaměstnancům finančně chodá coby bídák. Jako většina pickerů se tady sbírá na contract - našinec dostane zaplaceno podle nasbíraných binů. Cenu za jeden bin si určuje farmář individuálně. Jenže něco jiného je nasbírat bin grapefruitů a něco jiného bin mandarinek velikostí jak pro kojence. Může se tak stát, že po celodenním snažení dáte dohromady ve dvou jen dva biny za 90 dolarů!
Vyčerpaní, hladoví a deprimovaní jedeme domů. Naše intenzita objíždění farem v dalších dnech trošku slábne, v téhle sezóně se to jeví jako zbytečné utrácení za benzín. Sedáme tak raději k internetu a zkoušíme štěstí po telefonu a po mailu. Nejprve projedeme inzerci v novinách (Gisborne Herald), weby jako Cesta na Nový Zéland (https://www.cestananovyzeland.cz/diskuze/inzerce/), trademe (https://www.trademe.co.nz/flatmates-wanted), warehouse (https://www.thewarehousecareers.co.nz/home). Pak si vyhledáme seznam motelů, hotelů, různých ubytovacích zařízení a obvoláváme jeden po druhém, všechny se stejným výsledkem. Máme to zkusit až o vánočních prázdninách, kdy do města přijede spoustu lidí. Nakonec voláme na číslo uvedené v inzerátu na nástěnce v supermarketu PACKEńSAVE. A stane se něco neuvěřitelného, z telefonního aparátu se ozve: "Ano, mám práci. Zítra můžete nastoupit." Jenže pak se stane něco divného - ačkoli je šest hodin večer, kiwák nás zve k sobě domů na pracovní pohovor. Pepřák sice nemáme, i tak se ale oblíkáme a hned vyjíždíme na adresu, co nám nadiktoval. Dle mapy bychom tam měli být dokonce za devět minut. Paráda!
Euforie se přesně za devět minut vytrácí. Místo polní cesty vjedeme po asfaltce mezi vily. Navíc si vybereme tu nejvíc strmou a úzkou silnici, kterou po chvíli samozřejmě musíme vycouvat. Navigace nás nakonec zavede zrovna k tomu nejluxusnějšímu domu v ulici. Dovnitř se nám dvakrát nechce. Když nám dveře otevře osmiletý kluk, víme, že je zle. Zase jsme se ztratili. Jako šílenci pobíháme po lukrativní části města a zvoníme na jeden z rozsvícených domů. Otevře nám roztomilá babča s cinzanem v ruce, která kvůli nám musela vstát od hořícího krbu. Naštěstí na nás nezavolá policii, ale potvrdí nám, že dům s tímto číslem popisným tady prostě nikdy nestál. Po sérii zmatených telefonátů s naším budoucím zaměstnavatelem, nám svítá. Chlap nám svým chraplákem nadiktovat úplně jinou ulici, Nemáme jet na Mata way rd., ale Way Mata walley! Samozřejmě je to úplně na opačném konci, dokonce deset minut od Gisborne.
Náš deděk si razí cestu černou tmou a mlžným oparem. Nemám z toho dobrý pocit, není vidět na krok a já nejsem zrovna kovaná v couvání. Vyšší moc tomu ale chce, že za pár minut nacházíme tu správnou pěšinu a ten správný dům. Ze stínů se pak vynoří něco mezi Quasimodem a Jackem Rozparovačem. Z chlapa jde fakt strach, hodně silně z něj navíc táhne kořalka. Samozřejmě to chce vyřídit uvnitř! Ačkoli je tu teplo, útulno tu zrovna není. Celá kuchyň je plná německých backpackerů, kteří si z kořaly dělají nebetyčnou srandu. Namachrovaní skopčáci si bohužel myslí, že jim nerozumíme. Naše hlavy tak zasypávají poznámkami s lechtivým podtextem. Farmář nám nabízí aspoň pivo. No proč ne? Asi si myslí, že mu pod vlivem odkýveme jeho šílenou nabídku, kterou schválně v inzerátu zapomněl zmínit. Představu má asi takovou: já mu budu vařit, prát, starat se o ložní prádlo. Luky mu bude dojit kozy. On nám za to dá k dispozici kuchyň, jídlo, alkohol a jeden pokojík k přespání. Prostě klasickej wwofing. Narovinu říkáme, že o tohle zatím zájem nemáme, chlap nás ale nechce propustit, pořád svou nabídku opakuje dokola, nedá se odbít. Slušně to s ním moc nejde - nezbývá než mezi jeho memorováním vstát a vycouvat ze dveří. Kolotoč hledání roztočíme zase zítra.
