Gisborne. Cílová rovinka
Hned po probuzení mám hlavu rozpálenou jako kamna, bolestí skoro nemůžu vstát z postele. Místo, aby mě minerály a stopové prvky z včerejší lázně pořádně nakoply, srazily zřejmě mou imunitu na kolena. Z vyhřátých lůžkovin se mi ale popravdě nechce ani kvůli nejistým vyhlídkám. O našem budoucím bydlisku máme opravdu pramálo informací. Možná si tak budeme vybalovat bágly v cimře bez oken, kde místo aromatických svíček voní leda tak plíseň. Třeba si přeci jenom prádlo vybalíme do zánovní skříně, uprostřed noci se však probudíme palčivou bolestí, jak nám bandička úchyláků bude típat Malborka o holou zadnici. Naší novozélandskou adresu jsme našli až podezřele snadno přes facebook. Na námi zveřejněnou poptávku ubytování se ozvala česky, nebo spíš moravsky, mluvící slečna a nedalo jí moc práce chytit nás na udičku. Krásný dům, nádherné město, milá paní domácí, cena rovnako jako v kempu za umakartovou chatku (70 NZD osoba). Stačilo pár superlativů a kompletně jsme překopali původní plán cesty, t.j. jet do Motueky. Všechno, co ale máme v ruce, je jen pár vyměněných zpráv na sociální síti. Žádná záloha, žádná fakturka, žádná představa, jak vůbec vypadají ti, s kterými se máme sejít a ti, s kterými se máme další měsíc dělit o koupelnu a toaletní prkénko!
Ale zpátky do reality! Klíč od pokoje musíme odevzdat v deset dopoledne, spoj nám samozřejmě klasicky frčí až ve dvě hodiny odpoledne. Venku se sice krásně vyčasilo, se zataženou oblohou ale odešel i příjemný chládek. Sotva ujdeme pár kroků, lepí se nám spocená bavlna na tělo. Mašírovat si to po městečku s něčím tak těžkým na zádech prostě nejde. Sice to vypadá, že to tu někdo vystřílel kalašnikovem, nechat naše mumie jen tak pohozené u silnice se ale fakt neodvážíme. Sebevědomě proto vcházíme do místního informačního centra a pokládáme naší zabahněnou batožinu na vyleštěnou přepážku i-situ. A pak už to známe - hatla patla angličtina, exotický tanec podivně znějících vokálů a konsonantů, socking, fucking a smiling. Nakonec jim jako vždy všechno odkýveme, vyskládáme na stůl pět dolarů a odcházíme jako poražení negramoti.
Čas se rozhodneme vyplnit procházkou. Lázeňské městečko je krásně upravené, ale slušně řečeno "tu chcíp pes". Jediné, co stojí za prohlídku je turistická cesta kolem jezera a překrásný park plný bublajících jezírek, gejzírů a pěkných zákoutích. Dominantou města je lázeňský historický pavilon, který dnes slouží jako muzeum.
Koukat do sterilních výloh se nám ale dvakrát nechce. Potloukáme se tak kolem obrovských kriketových hřišť a blbneme v prázdném parčíku.
Odevšad čudí smradlavá pára páchnoucí jako peklo.
Než se ručička přiblíží k očekávané číslici, projdeme centrum snad třikrát. Pak je naštěstí čas se nalodit. Dle velikosti našeho autobusu nebude Gisborne asi taková výhra. Vyzvedne nás totiž vozítko jak pro hobity - místa je tu tak pro deset lidí, sedačky jsou tradičně miniaturní a nedají se sklopit. Největší respekt ale budí náš šofér - vytáhlý Maor s hladkým copanem a bordelem v dutině ústní. V puse má dohromady tak tři tesáky, jakmile ale chytí do ruky volant, brečíme hrůzou. Co zatáčka, a že jich je požehnaně, to tvrdé sešlápnutí plynu. Celej svět se s námi houpe, ani skoro nestíháme vnímat tu krásu venku. Jsem na tom tak blbě, že z posledních sil hledám igelitovou tašku na obsah svého žaludku. Dokonce i Luky má pevně sevřená víčka a sinalou tvář.
Za několik hodin naštěstí protneme cílovou pásku a naše noha poprvé vstupuje na gisbornský asfalt. Nakonec i ta bezzubá vykopávka od volantu si u nás šplhne - jakmile vidí naše vyjevené obličeje z neznámého prostředí, ihned nabízí pomocnou ruku. My však sebevědomě odmítáme. Český páreček nás totiž vzal na milost a o den odložil svůj odjezd. Za pět minut má dojít k osudnému setkání. Přijede zastydlý hipík v roztrhaných sandálích, nebo nepřístupný intelektuál s vyhraněným názorem? Jakmile ke krajnici zajede backpackerská toyota estima, máme jasno. Z vozu vystupuje tuzemskej Sly (Sylvester Stallone, pozn. red.) - namakanej sympaťák, na kterým praská tričko. Akorát to není žádná italská mrcina, ten kluk má bílé snad i obočí. Trapná chvíle je naštěstí zažehnána. Kuba je nejen ochotný, ale hned nás ujišťuje, že se není čeho bát a všechno zvládneme. Dokonce nás hned zaveze do paláce spotřebního zboží a my si nakupujeme opravdové jídlo. Žádný instant! Začínám z toho mít báječný pocit.
Po slabých patnácti minutách zajíždíme do ulice 3 Graham rd. a světlomet poprvé ostíví fasádu našeho novozélandského domova. WOW! Oba jsme v šoku. Stavbu sice halí šero, ale z toho mála, co vidíme, je jasné, že tady strádat rozhodně nebudeme. Dvoupatrový domek je na překrásném místě u řeky, namísto motorů sem doléhá jen zpěv ptáků. Pod nohama se nám navíc hned plete kočičí pán domu, takže i o zvířecí pomazlení snad nouze nebude. Další šok přijde, sotva překročíme práh domu. S překvapením zjišťujeme, že celé patro máme výhradně pro své lotrovinky. Byt je paradoxně daleko větší než naše pražská garsoniéra. Krom vlastní ložnice si máme kde uvařit, umýt, vyprat, dojít na toaletu i vegetit v křesle před televizí. Rodina paní domácí bydlí nahoře a dolů si prý chodí jen vyprat, nebo pochlubit se nocležníkům nějakým tím koláčem. Pokoj si dokonce můžeme vybrat. Zda vzít malý kamrlík za kuchyní, nebo prostorný budoár s výhledem do zahrady není moc těžká volba. O zimomřivé večery se bát nemusíme - v pokojíku už jede naplno přímotop, lze ho používat dle libosti. Třešničkou na dortu už je jen má oblíbená klimatizace v obývačce.
Ze seznámení s přítelkyní našeho průvodce mám trochu obavy. Přeci jen lepší komunikace je občas s muži, hlavně pokud jde o úklid a kuchyň. Na první dobrou je ale Míša stejně přátelská. Oba nás pak ochotně představují majitelům domu. Starší manželé nám padnou hned do oka - oba jsou v župánku, vítají nás se skleničkou červeného, pevným stiskem ruky. Body dáváme hlavně srozumitelné angličtině Anně Marií, díky jejím švýcarským kořenům od sebe poprvé rozeznáváme anglická slovíčka. Taky oceníme, že hned mezi dveřmi nemusíme lovit dolary z peněženky.
Ještě ani nestačíme dát sprchu, a sousedé už nalívají slivovičku. Za halasného hovoru nám u ní předávájí mapu města, kde dokonce vyznačili důležité body (jako kde nakoupit, najít práci, kouknout se na auto). Navíc nám předávají posvátnou tabulku v excelu s důležitými kontakty na farmáře a kontraktory. Když se pak za dvě hodinky motáme do naší setnice, zalívá mě nejen příjemné teplo z moravských švestek, ale i z úlevy.
