Kaiaponi slaves, pod bičem otrokáře...
Orosená jablka třpytící se na slunci, záplava zeleně, omamná vůně šeříku, snídaně v trávě... Zhruba takovou představu jsme měli o našem prvním zaměstnaneckém poměru na NZ. Dobře, svoje místo tam měly i holinky a propocené koláče v podpaží, ale to poslední, na co jsme mysleli, byla dřina v tovární hale, kde je místo šeříku cítit omamné aroma hnijících pomerančů. Tak bláhoví, abychom smazali první vážnou nabídku práce z naší mailové schránky, ale nejsme. No a tak si večer nařizujeme dva budíky a po rychlé snídani odjíždíme na náš první pracovní pohovor směr Kaiaponi packhouse. Aspoň si myslíme, že se vydáváme správným směrem! Nějaká vyšší moc to ráno ale evidentně nechce, abychom byli šťastní majitelé první pracovní smlouvy. Anebo je to trest za to, že jsme si zase neprostudovali mapu dopředu? GPS se chová jako bychom po ní přejížděli magnetem, na přední sklo navíc dopadají hektolitry dešťové vody. Hned před pohovorem se tak strhne obrovská hádka! Za bránu Kaiaponi tak vjíždíme s několika minutovým zpožděním. Prostě ideální start...
První překvapení nás čeká hned na recepci - Tony není ošlehaný kiwák s americkým pasem, ale poměrně sympatická dáma s kšiltem. Vycepovaní z pražských assessment center čekáme aspoň tři kola pohovorů, pomerančový džus a kafe. Všechno si to ale odbydeme v omšelé podnikové kuchyni. Za patnáct minut si odnášíme několikastránkovou smlouvu, přitom jsme během té čtvrthodinky stihli sotva pozdravit. Patrně nikdo nepočítá s tím, že umíme anglicky něco víc než Hello! Z prostředí plného špinavých mašin jsme nejdřív celí nesví, s kontraktem v podpaží tak rychle ustupujeme k únikovému východu. Pustit nás na čerstvý vzduch ale dneska nemají v plánu - nasazujeme si potrhané reflexní vesty a proplétáme se rojem ještěrek, abychom splnili nás první zadaný úkol.
V mžiku jsme obklíčeni paletou mandarinek, o něco málo prostorově výraznější než je špendlíková hlavička. Jakmile nám přinesou igelitové sáčky vyvedené neonovými barvami s chytlavými reklamními slogany, začíná mi svítat... Otevřít sáček, odpočítat dvacet dva oranžových míčků, zavřít pytlík, odložit na otáčivý stůl za zády a znovu. Nejdřív jedeme jako adepti na získání ceny zaměstnanec roku - mlčky plníme šustivé zlo, promluvit si dovolíme jen řečí hluchoněmých, tj. posunky se domlouváme na dalším postupu. Po hodince bobříka mlčení se pouštíme na tenký led a dovolíme si oslovit se křestními jmény... Za další půl hodinu už se nám pusa otevírá v pravidelných intervalech a domlouváme si zaměstnaneckou stávku. Na pohovor si totiž nikdy nebalíme ani sendvič, natož pak tříchodový oběd. Voda se dá naštěstí doplnit z kohoutku, přechytračit naše zažívání tekutou napodobeninou ale asi nepůjde jen tak. Sakra! Co budeme dělat? Postupně si začínám připadat jako v táboře nucených prací. Sotva se ale otočím zády, všichni naši bachaři zmizí. Chvíli jen tak bloumáme kolem, až nám dojde, že je přestávka. Jen, co otevřeme skleněné dveře kuchyňky, všichni se kolem nás sesypou. "Odkud jste? Co tu děláte? Jak tu budete dlouho," podrobí nás hned mezi dveřmi výslechu. Postupně nám dojde, že jsme tu asi jediní workeři se zahraničními pasem. U kafe, které je tu každou přestávku grátis, bychom s nimi asi kecali hodně dlouho, ne, že by nám byly postarší maminy, tak sympatické, ale než pochopíme, na co se nás ptají, 15 minut je pryč. Oblíkáme si naše zářivé mundúry a odcházíme do útrob továrny. Když se nás Tony přijde zeptat: all right, odhazujeme pracovní morálku stranou a ptáme se, zda můžeme dnes už odejít. Místo odpovědi na nás nechápavě hledí, a tak se dáme do vysvětlování. "Strašně nás to mrzí, ale musíme dnes už odejít, zapomněli jsme si totiž svačinu." Místo, aby naši pracovní smlouvu ihned spláchla do záchodu, pokyne nám rukou a jsme propuštěni. Zítra už nás čeká ostrý provoz...
Budík nás vykope z pelechu v dost nemilosrdnou hodinu. V půl šestý jsem snad naposledy vstávala na ranní směnu do jednoho politicky zaměřeného deníku, tam mě ale čekalo poklidné zapnutí počítače a ranní rozjímání nad čerstvým vydáním novin. Tady rozjímám leda tak nad chuchvalcem modrých stejnokrojů a filozofuji nad tím, zda na sebe navlíknout extra large size nebo menší variantu. Poněkud naivně si myslíme, že budeme dělat stejnou prácičku jako včera. Hned po příchodu, jsme ale každý odveleni na jiný plac. Já jsem předhozena smečce kurpulentní starších dam. Hlavní slovo tu má důchodkyně Mary, která mi můj pracovní úkol vysvětlí během pěti minut. Celé je to vlastně takový malý Matrix - nadvládu nad člověkem tu mají stroje, entita, které pulsuje v žilách krev, je snadno nahraditelná jednotka. Takovým bezceným článkem jsem i já - stojím u přiděleného pásu, čekám, až novozélandský Skynet naplní přepravku a pošle ji k mé maličkosti. A tady přichází moje chvíle - kontroluji, zda mezi první kvalitou nenajdu odchylku, tu případně posílám mašině zpátky. Pak tu těžkou plastovou věcičku zvednu a odnáším jí o dva metry dál. Tam si ji ode mě, k mému překvapení odebírá Lucas, a svazuje jí na paletu. Ti kaiapoinští baziliškové nás oddělili jen pár kroků od sebe. Místo, abychom si tu ale špitali zamilovaná slovíčka, láteříme nad svým osudem. Luky je celý nesvůj ze svého supervizora - obtloustlý Maor mu vůbec nevysvětlí systém práce, nezaškolí ho do svazování palet, nekomunikuje, jenom se diví, že mu páska pořád prokluzuje mezi prsty. Já zas marně čekám, až mi někdo zaklepe na rameno a oznámí mi, že to je celé omyl. Tahle práce je totiž šílená nuda, navíc hodiny jsou přesně naproti mému obličeji. Úniku není ani do říše moderní muziky - jakmile se pokusím zacpat si uši mp3 přehrávačem, Mary mi ji chce okamžitě zabavit a nadává mi, že jsem porušila pracovní řád. Prý mám poslouchat reprodukovanou hudbu nad mou hlavou, jejíž zvuk však z velké části pohlcuje klapot stroje. Navíc každou hodinu tu Gisborn hits hraje ty samé songy - Spice Girls občas říznou Nirvanou. Moc srandy neužiju ani s holkama. O mé osobě jim stačí vědět jen pár základních informací:
Jak se jmenuje tvůj partner?
Jak dlouho jste spolu?
Proč ste se ještě nevzali a nemáte dítě?
Kolik mám sourozenců?
Proboha jaktože nemám bratra ani sestru?
Co jsem dělala za práci?
Napíšeš o nás?
Když si vytvoří můj profil, otočí se zády a komunikují výhradně spolu. Stejně většině absolutně nerozumím. Nejvíc respektu budí rozložitá Maora dohlížející na kvalitu. S tou se jen marně snažím nestřetávat pohledem. Padlé ženy až moc brzy zjistí, že jsem akční člověk a zvládám tahat přepravky i za ně. Hlavně prohnaná důchodkyně Mary si můj zápal nemůže vynachválit a neustále mizí do kuchyňky a vytrácí se na záchod. Nikdy mi samozřejmě nezapomene říct, zda neobstarám její pásy. Občas mi mává před očima nechutně oteklou rukou, aby demonstrovala své zničené zdraví. Největší salvu smíchu ale u svých kolegyněk vyvolám, když odmítnu odejít na smoke, protože nekouřím. Až pak mi dojde, že smoke není přestávka u popelníku s cigárkem v ruce, ale patnáctiminutovka pro všechny. Postupně se vpravuju do hry - pomeranče najednou přestávají být pomeranče, ale Navel a Valencia, z rozpisu postupně dokážu vyčíst, jak dlouho tu dneska budeme tvrdnout. V podstatě bych měla skákat do stropu radostí, když makáme celý den až do šesti večer, ale šílená nuda mi podkopává veškerou motivaci a zápal. Tělo je zabaveno, mozek tu ale strádá, a tak vymýšlí neskutečné věci. Během těch deseti hodin stihne probrat úplně včechno - od politiky, přes erotiku, až po otazník nad mou českou budoucností.
Lukyho situace se den ode dne lepší, zato já ztrácím stále víc půdu pod nohama. Hned druhý den ho totiž dostal na starost úplně jiný supervizor -vytáhlý Maor s exotickými rysy - a promouvá k němu skoro jako ke svému synovi. Zatímco já v zástěře vypadající jak na zabíjení prasat bojuju s pomeranči, Luky má nožku ladně opřenou o paletu a celé dny klábosí se svým novým kamarádem. Mě potřebuje jen občas na překlad slovíček. "Jak se řekne uhořet?" a na popis historických, kulturních a náboženských událostí "Jak by si vysvětlila, co pro nás znamená Jan Hus?" Tehdy ještě netuším, jaká katastrofa mě za pár dní potká.
Černá tlustá mamba z kanclu mě totiž v půlce směny odvelí na tzv. grading. Jsem postavena k malému stolu s otáčivými kotouči, kde celé hodiny stojím jako totem, jediné, čemu je dovoleno, se hýbat jsou moje ruce. Počínám si tu trochu jako za dýdžejským pultem, jen místo remixů mixuju ovoce. Každý špatný kus má svoje místo - na pás číslo dvě kladu ty celkem hezké jen s trochu poničenou kúrou, do trojky házím různé pokroucené patvary se špinavou kúrou na džus, do čtyřky patří ty největší shnilé průsery. Má to i svoje zajímavé stránky! Nikdy jsem si nemyslela, že uvidím pomeranč rovný jako pravítko nebo budu sahat na hmotu pokrytou penicilínem. Oranžové libůstky se na mě valí obrovskou rychlostí, otáčivé kotouče u mě vyvolávají záchvaty hypnózy, o záchod se musím hlásit zvonkem. Po deseti minutách se mi chce umřít, po dalších deseti halicunuju a nakonec se mi dere na jazyk jen fucking job. Přesto se nepoznávám - pořád tu stojím, snažím se tvářit mile a koušu se do rtu, abych odtud neutekla s brekem. Připadám si jako lidský robot, každou chvíli mi ale reznou kolečka. Záda mi tuhnou, píchání v rukou a za krkem se nedá vydržet, takže si večer nesundám skoro ani tričko. Jedinou mojí záchranou je technická závada, zatímco stroj dřív stávkoval každou chvíli, teď šlape jako hodinky. Nejdřív se mi chce brečet vzteky, pak se mi chce něco rozkopat. Jenže vztek je zrovna věc, která může být v prostředí pásů, koleček a táhel pěkně nebezpečná.
Ačkoli máme každou chvlí bezpečnostní meating, chovám se jak smyslů zbavená. Kopu do naplněné přepravky nohou a pak se dost nešikovně skloním, abych jí posunula na druhou stranu. V té chvíli mě začně tahat něco za vlasy, doslova mi je rve od kořínků, jakej debil, říkám si a vytrhnu v poslední chvíli cop záškodníkovi z rukou. Jakmile si sáhnu rukou na temeno hlavy a zjistím, že se mi někam ztratila síťka, dopadá na mě tíha celé situace. Síťka je namotaná na jednom z kotoučů, stačila vteřina a získala by můj skalp. Všichni jsou v šoku a zastavují stroje, prý se to tady nestalo poprvé, mé předchůdkyni to ale vlasy vytrhlo. Já odcházím neponíčena. Od těch dob trošku zklidním dech a snažím se na celé své působení koukat pozitivněji. Peníze se nám na účet jen sypou, najde se tu i pár docela sympatických lidí na pokecání, navíc někdo občas upeče koláč nebo připraví barbecue na obědovou pauzu. Je mi těch ženských strašlivě líto, svým způsobem obdivuju, že tohle vydrží dělat celý život a ještě se nepřestávají usmívat. Z některých příběhů mi běhá mráz po zádech. Sílu mi dodává obzvlášť jedna hippie babča - každý den komentuje slovy lovely day, a to jí k obědu jen oříšky a ovoce.
Nejvíc naše šťabajzny asi dostaneme, když se s nima vsadíme, kdo vyhraje legendární australský závod v Melbourne. Svého koně si sice dle jejich zvyku musíme vylosovat, naše ruka ale zrovna vytáhne vítěze, největšího outsidera pole. Domů tak odcházíme s padesáti dolary navíc.
Celé Kaiaponi pak beru postupně na milost, snad i proto, že se nám dostane výsady poznat je mimo pracovní maraton. K našemu překvapení jsme totiž pozvání na několik vánočních večírků, kde je alkohol i jídlo grátis. Dokonce můžeme hodit svůj hlas do osudí a zvolit si restauraci, kam nás vedení pozve. Samozřejmě jsme hned rozhodnutí hlasovat pro fishing club, celý den se za námi ale trousí davy a dost nedemokraticky nám vnucují Cosmopolitan club. Jsme slabí, podléháme mase. Před tím, než se máme opít do bezvědomí a přežrat k prasknutí, Kaiaponi pro nás uspořádá tzv. amazing race. Sice je jasný, že se nebudeme řítit po městě ve formuli nebo v porsche, ale závod v autech nám nezní úplně špatně. Nakonec to je super! Luky je v týmu nadržených slečen, které mu kolem pasu zavazují kravatu s nápisem: polib mě a kolem boků mu dávají havajskou sukýnku. Já jsem v serióznějším auťáku s ředitelem a přísnou černoškou z kanclu. Podle mapy s úkoly se pak vydáváme do ulic a snažíme se uspět ve všech bodech. V podstatě jsem jen takový roztomilý maskot - vůbec nerozumím, co mám dělat a hledat, ale pořád se řehtám. Mou lacinou hru naštěstí nikdo neprokoukne. Po příjezdu zjišťujeme, že jsme obsadili krásné poslední místo. Nikomu to ale nevadí a jdou se zabavit na bar. Drinky jsou na Zélandu dost drahá zábava, všichni se tak kolem odpoledne už potácejí po parketu opilý, když je to tentokrát zadara:) I když bourbonem nepohrdneme ani my, snažíme se držet zpátky a spíš dohnat komunikační ztráty. Mimo dosah naší baličky jsou všichni najednou strašně milí, dokonce nás zvou k sobě domů na after party.
Po pár dalších večeřích, a dokonce předávání dárků se Santou, ledy povolí úplně. Najednou už nemusím být celé dny u nenáviděného gradingu, ale během dne vystřídám několik pozic. Že by to byl výsledek mého spřátelení s maorskou velitelkou Kristý? Vládne tu přátelská atmosféra, lidi kvůli nám i zpomalují svou angličtinu. Největší kamarády si tu nakonec nachází Luky. Krom supervizora Deana si padl do noty se Simonem, tak trošku hříčkou přírody. Na očích něco jako svářečské brýle, prý proti prachu, nejvíc upnuté džínové kraťasy, které jsem kdy viděla, a které mu nebezpečně obepínají mužství, dlouhé vlněné ponožky až ke kolenům a těžké boty, kterými musí rozbíjet hlavy na počkání. Dean je proti němu naprostý playboy. Vůbec jsem nechápala, o čem si ty dva můžou povídat - Simon rád klevetí o speed race, rád se pobaví o cricetu. Největší šok mu způsobilo moje sdělení, že Travolta je homosexál. Na to mi zařval do obličeje hlasité: fuck off!
Po třech měsících dřiny, navázání zvláštních kamarádství, částečně i sebezapření se musíme rozloučit. A vůbec se nám do toho najednou nechce! Poslední den sice končíme dřív, naši kolegové nám i tak připravili rozlučkový oběd. Když nás pak všichni obejmou a dají nám pusu, mám co dělat, abych si nepobrečela. Nedá nám to - ještě před odjezdem jim připravíme oběd a tajně zavezeme s naší fotkou na obědovou pauzu. Než se vřítí do kuchyňky, prcháme zadním vchodem. A tak končí jedna naše pracovní vlastně i novozélandská kapitola...
