Co jsme všechno utopili na dně sklenky a neutratili ani dolar...
Život si běžel v pravidelných kolejích. Všední dny jsme trénovali fyzičku v kaiaponské baličce, soboty jsme se dodělávali u Mika. Jen poslední den týdne jsme se převalovali na lůžku o nějakou tu hodinku navíc a psychicky se připravovali na další "totální nasazení". V Čechách by se taková mentální příprava zřejmě odehrávala na barové stoličce, tady jsme ale z vinných skleniček upíjeli zpravidla doma. Takové malé hospodské povyraženíčko by nás totiž vyšlo pekelně draho a to poslední, co jsme chtěli, bylo utopit na dně sklenky těžce vydělané dolary (jedno pivo cca 6 NZD). Ostatně i místní se spíš toulali s lahví v ruce po pláži (tam, kde je to dovoleno), než že by upíjeli v restauračních zařízeních. Ne, vždy jsme ale museli drancovat náš bankovní účet. Nevím, čím to je, ale v novozélanďanech evidentně vyvoláváme touhu poskytnout nám nějakou tu humanitární pomoct. Ještě než jsme tak vyrazili "vstříc novým pracovním vítězstvím", přijali jsme několikero pozvání na párty. Sice to nebyly žádné zhýralé večírky s kurvami a chlebíčky, ale chlast ten nechyběl na žádném...
Večírek první: Retro mejdan
Jakmile začalo sluníčko venku víc hladit, stěny uvnitř Mikova budoáru pomalu osiřely. Ne, že by dolarovému snažení u našeho novozélandského parťáka zazvonil umíráček, naše ruce ale začala zaměstnávat venkovní fasáda domu. Bohužel jako první nám ten starý lišák nerozdal kyblíčky s barvou, ale gumové rukavice a kovovou škrabkou s pořádně ostrým udělátkem na konci. Ten den se začala psát moje nenávist k dřevostavbám - tou malou věcičkou jsme totiž museli oškrábat starý nátěr na všech čtyřech zdech domku. Nikdy jsem si nemyslela, že je ten dům tak velký. Jeden pohyb bohužel nestačil, na většině místech jsme bojovali i s třemi pořádně zaschlými vrstvami najednou. Aby toho nebylo málo, vyzbrojil nás pojišťovák štiplavou tekutinou s velkým nápisem poison. Stačila kapka téhle chemické medicíny a naše kůže připomínala pokožku nešikovného pyromana. Jen, co jsem si nasadila rukavice, začal mě obličej automaticky svědit. Co chvíli jsem taky kontrolovala, zda nemám kapku jedu v očích. Moje psychicka prostě zase zafungovala. Moc mi nepřidal ani poklad, který jsem objevila zarostlý v trávě. Mike si tu schovával pořádně ostrý nůž velikosti samurajského meče. Můj objev jen okomentoval šibalským úsměvem a pokrčenými rameny. V ten moment se asi rozhodl utopit mou paměť ve víně, protože nám opět zopakoval svoje pozvání na barbecue. Předtím jsme jeho nápad vždycky slušně zavrhli kroucením hlavy, tentokrát jsme se rozhodli riskovat život a nechali se připsat na guest list.
Vzhledem k věku našeho hostitele jsme se vyzbrojili jen dvěmi lahvemi vína a čekali melancholicky laděné historky ze života a poklidné žvýkání masa za zvuku praskajícího ohně. Jakmile jsme ale překročili práh domu, do jehož zdí se vepsaly naše upracované steny, došlo nám, jak hluboce jsme Mika podcenili. U čistě prostřeného stolu seděl bodrý sedmdesátník, který neměl jen železný stisk ruky, ale i ocelový hlas. Co slovo, to doušek vinného moku na kuráž. Litry lahůdky z hroznů navíc prokládal pravým japonský saké s 50% alkoholu.
Když nám zvučným barytonem vyprávěl historky, lámali jsme se v pase smíchy. Naše jazykové dovednosti nám zjevně zakryly některé výzmanové nuance, přítelkyně našeho hostitele Collin jeho lehce sprosté vyprávění notnou část večera rozdýchávala u dřezu s nádobím.
Zastavit takový příval energie už vůbec nebylo v silách jeho lehce uťáplé přítelkyně, od které si ostatní udržovali odstup. Naši partu doplňovala pojišťovákova sestra s pohledem zabijáka a Kubova ségra Bára s italským manželem Lukou. I když měli naši společníci hezkých pár let stříbrné vlasy a každý měsíc jim chodil pravidelně důchod, chovali se k mému překvapení úplně stejně jako skupina rozdováděných teenagerů. Promile mizely v jejich útrobách se stejnou zarputilostí, příběhy měly podobný nádech pikanterie a i nám jazykovým neznabohům bylo jasné, kdo koho nemusí. Byli jsme ale ve světě dospělých, kde se některé věci neříkají nahlas. Jindy upřímný Mike tak neřekl přítelkyni svého nejlepšího kamaráda, že je kráva, jak jí později překřtil nám. Ale zmohl se jen na klopení očí v sloup...
Lihové mazání ale hrany sporů postupně otupilo. Nejenže se hodně pilo, ale i jedno. Kvůli dešti se nakonec celé grilování odehrávalo v troubě a na sporáku.
Mike jako správný novozélanďan připravil úplně výborné jehněčí. Ani jsme si neotřeli omastek z úst, a důchodci nám ukázali, jak to umí pekelně rozjet. Řeknu vám, k tanci na stole chybělo ten večer málo... Namísto skřípění starých desek k mému zděšení začali všichni zpívat. I u nás doma se sem tam sáhne do stun, tahle generace na to ale začala šplapat bez hudebního doprovodu. A na přetřes přišly hodně slavná jména jako Beatles, Queen, no a nesměl chybět Elvis. Docela nám bylo stydno, že neumíme dát dohromady ani jednu známou pecku. My s Lukym jsme tak zpívali na playback. Kikijano pak našeho dědouše plácal po ramenou, i když mi ten starý bazilišek opilecky zpíval "love you sweet hard".
Kolem jedné hodiny ranní nastal čas to sbalit. Na postel jsme sice nikdo neměl ani pomyšlení, na Mikovi číslo dva se však podepsalo saké a jeho rozostřené vidění odnesla celá koupelna, když se pokoušel trefit do záchodu. Nikdo nechtěl riskovat ostudu v taxíku, a tak jsme se ochotně nabídli s odvozem. Náš motorový stařec byl v té době ale připraven na stavební upgrade, místo šesti sedaček v něm tak byly jen čtyři. Míša seděla za volantem, my s Lukym jsme se tak automaticky přesunuli na zem do kufru. Mike ale nedal jinak, než že nepohodlnou zem otestuje s námi. Sesunul se nám na kolena a opilecky zpíval celou cestu až domů...
Od těch dob ledy povolily úplně. Mike přestal být blízačem s odjištěným revolverem, ale náš captain, velitel a kamarád.
Večírek druhý: Wine and Food, testování vína s mladou gardou
V říjnu se Gisborne rozletěla zpráva, že se chystá velká vinařská akce s názvem Wine and Food. Stoly se měly prohýbat pod náporem delikates, ze sklepů se měly vyvalit sudy lahodného vínka. A my jsme u toho neměli chybět! Sly s Míšou naštěstí pracovali u předního výrobnce novozélandského vína Jamese Miltona, který nebyl jen znamenitý vinař, ale i znamenitý člověk. Ačkoli nás vůbec neznal, kývl našim sousedům na nápad darovat nám dva volňásky. Sice bylo jasné, že jako ostatní účastníci nebudeme objíždět kraj speciálním autokarem a testovat vína po celém Gizzy, ale i tak jsme byli nadšení. Nejenže jsme měli lístek zadarmo, ale za symbolickou sumu i odvoz na místo činu. Braňo jako správný kamarád přijal naši prosbu a odvezl nás přímo před bránu Miltonu. Tanhle novozélandská vinice byla jako vystřižená ze stránek magazínů. Oku lahodila nádherně upravená zeleň, stylově zařízený dům a precizně zastřižená vinná réva.
Nebylo nač otálet s koštovačkou! Než jsme stihli vytáhnout peněženky, šarmantní majitel nám daroval celou láhev zcela zdarma. Už chápu, proč se vínu říká nápoj bohů a proč s ním ve středověku zapíjela šlechta snad úplně všechno. Novozélandské slunce musíte nenávidět, ale i milovat. Nezpůsobuje totiž jenom rakovinu kůže, ale dodává místnímu vínu tu správnou sladkou chuť. U nás by se nám po lahvince ryzlinku kroutila huba, tady nám lahodně klouzal do krku.
Akorát naši čeští přátelé nám neustále někam odbíhali a pokec s párečkem Maorů u našeho stolu zrovna moc nefungoval. Konverzace se moc neposunula ani po příchodu jejich dalších kolegů. Italové byli možná milí, ale nám jako pražským zhýralcům připadali moc alternativní. Francouzi se možná snažili zdvořilostně konverzovat, jejich ega se ale neslučovaly s našimi. Komunikační bariéru ještě zvětšil přesun na trávník. Slunce žhnulo, doprovodná kapela hrála kousek od nás, hloučky opilých náctiletých zakopávaly o naše hlavy.
Co by to bylo za frantíky, kdyby sebou netahali objemný kufřík Pétanquem. Všichni jsme se přesunuli na parkoviště a hodinku si hráli s vylešťěnými koulemi. Aby těch competetion nebylo málo, další hodinu jsme na sebe stavěli polínka a pak je zase vyndavali v rámci jedné japonské hry. Víno nám všem rozpálilo krev a vůbec se nám nechtělo domů. Všichni jsme tak pokračovali na afterparty do domu, který Milton pronajímal svým workerům. Nakonec se k nám připojil i Braňo, který si rozmyslel svůj odjezd do Opotiki. Víno teklo proudem a my jsme za celý večer utratili jenom 20 NZD.
Ačkoli jsme do sebe obraceli skleničky na ex, komunikační bariéra pořád nezmizela. Do tohohle spolku vinařů jsme prostě moc nezapadali. Kupodivu jsme si nejvíc popovídali s Jamesem Miltonem. Celá akcička pro mě i tak skončila fiaskem - protože jsem usnula!!!!! Ach jo... Moje černé myšlenky, že půjdu dobrovolně do předčasného důchodu, ukončil Kubíno. Vzal na sebe roli dojížděče a ochotně se chopil lahví s bourbonem a colou. Jak jsme se později dozvěděli, celou dobu si myslel, že v ruce drží pivní lahve. Mix vína a tvrdého byl pro něj smrtelný. Cestou domů nám nejprvě do detailu popsal, jaké erotické hračky koupil minulé Vánoce Míše, poté vyzkoušel všechny čudlíky a táhla v autě zoufalého Braňa. Jako zlatý hřeb večera se ve vedlejší mancardě celý vyslíkl a čekal, že rozpoutá erotické dusno. Míša však jeho hru ukončila slovy: "Co tu děláš, ty magore." A to jsme prosím slyšeli jen z doslechu...
Večírek třetí: Amazing race. Kocovina jako firemní benefit
V Kaiaponi jsem si potvrdila, že rutina nemusí být jen cesta do duševních pekel, ale i záchranná brzda. Čím dýl člověk v dlaních totiž obrací pomeranče, tím míň má chuť si sehnat bednu dynamitu a celou výrobní linku odpálit. Tělo prostě funguje na autopilota, mozek zaměstnávají vyšší duševní sféry a pomalu začne brát na milost i tváře svých obludně tlustých kolegů. Když jsme tak překvapivě dostali pozvánku na vánoční večírek, naše roztřesené prsty neškrtly sirkou, ale vzaly do rukou propisku a poznamenaly si datum v kalendáři. Jídlo, limo a alko bylo navíc zcela v režii našeho zaměstnavatele. Dokonce jsme byli přizváni k zcela demokratickému referendu, kde se vánoční akce uskuteční. Hned, jak nám padla do oka varianta fishing club, měli jsme jasno. Během směny k nám ale chodily zástupy zaměstnanců a dost nedemokraticky nás tlačily zvolit Cosmopolitan club. Vyměnit mořskou rybu za bowlingovou kouli se mi teda vůbec nechtělo, ale přihrádka s rybím podnikem zůstávala pořád prázdná a náš hlas se nedal zakamuflovat. Když mi Marry oznámila, že mimo zákon jsou to odpoledne postavena tílka a krátké sukně, už bylo pozdě svůj hlas stáhnout. Aspoň jsme pojali podezření, že půjde o něco nechutně okázalého a luxusního. Před tím, než jsme se měli přežrat k prasknutí a ožrat do bezvědomí, jsme se měli účasnit jakéhosi závodu v autech. Ani jsme si nemuseli číst pravidla a bylo nám jasný, že tahle část bude vážně crazy. Našim kolegům jsme rozumněli úplně minimum, jediné, co nám mohlo naposledy rozvázat jazyk, byly panáky sambuky.
V den D se nad Gizzy zatáhla černá plachta a z nebe se řinuly obrovské dešťové kapky. Můj plán šokovat přítomné sexy šatičkami zase nevyšel. Na místo činu jsme dorazili se značnou časovou rezervou a nenapadlo nás nic lepšího než čas využít ke kontrole chladící kapaliny. Vzhledem k tomu, že jsme si oba vzali jedinou bílou košili, kterou tu s sebou máme, to nebyl úplně nejlepší nápad. Budova nás oba šokovala - omšelá, stará s betonovým parkovištěm neslibovala zrovna gurmánský zážitek. Interiér musel zařizoval zhýralý homosexuál - plyšové koberce, imitace zlata, doplňky alá casino z dob normalizace. Jediné, co mi udělalo radost byl judgebox, který jsme měli k dispozici zdarma. Postupně se dovnitř začaly trousit hloučky lidí. Mnohé jsme bez otrhané uniformy sotva poznávali! Luky od svého týmu vyfasoval havajskou sukýknu a obří kravatu s nápisem polib mě, kterou si provokativně uvázal kolem pasu. Já si to bohužel měla odsloužil s ředitelem celé továrny a s hlavní kontrolorkou kvality ovoce, místo kostýmů mě tak přivítaly stažené obličeje.
Každý tým pak dostal obálku s pokyny a vyběhl rychle do připravených aut. Strategicky jsem se usadila na zadní sedadlo a přijala roli maskota, veškerá moje komunikace se totiž omezila na hlasitý smích. Instrukce se ke mně nedostaly, překotnému brebentění jsem vůbec nerozumněla. Když jsme tak vyběhli z auta na pláž a hledali něco v písku, absolutně jsem netušila, o co se jedná. Zvolila jsem cestu zla: na nic se neptej, neupozorňuj na sebe, splyň s davem. Celá výprava se nakonec přesunula k řediteli domů a úskokem získala hledaný předmět, ptačí pírko. Spanilá jízda pak pokračovala přes celé Gizzy - udělali jsme si pár selfie, opsali si názvy několika ulic, nasoukali se do montérek a santovské čepice. Ředitel se ukázal jako frajer, celou dobu nesundal nohu z plynu, vjel i do lidí na pěší zóně, i tak jsme ale skončili na krásném posledním místě... Luky zazářil a jeho tým si odnesl první cenu, pár stíracích losů. Žádný z nich žel nebyl výherní!
Nakonec všichni nechali maso ležet ladem a radši se vrhli k barovému pultu. Vypuklo davové šílenství, staří mladí do sebe pumpovali litry chlastu. Sotva odbylo dvanáct, už se všichni potáceli kolem stolů, zpívali a tancovali. My si stihli dát ještě nějakou tu partičku kulečníku a nechat na zeleném plátně svou čest. Jakmile odbyla čtvrtá, barman už měl na práci jen čištění skla. Jen my s Lukym jsme dostatečně rychle nepochopili proč a překvapeně pak koukali, že po nás chce tentokrát vytáhnout peněženky. Steffy byla rychlejší a útratu za nás zaplatila. To jsme si ale nemohli nechat líbit a koupili rozjařené společnosti několik drinků. Byla to ta nejlepší investice!!! Slinivka naší šéfové nestačila ani zpracovat darovou tekutinu, a už nám děkovala téměř se slzami v očích. Od té doby už mě téměř nikdy neposlala na nenáviděný grading...
