Nesnáším loučení...
Kdybych byla hlavní postava dalšího emocema nabitýho dojáku a můj vlastní život by byl filmově zpracovaný scénář, znuděný divák v kinosále by mě snad považoval za typ jednoznačně vítací. Stejně jak rychle objeví se, rychle zmizí. Jenže, aby bylo vítání, musí být i loučení. A já tedˇ zrovna nejsem na filmovém place pod taktovkou Stevena Spielberga. A celým tímhle rádoby nesmyslným úvodem chci vyjádřit jen jedno: v říkání sbohem jsem naprostý žabař. Moje pečlivě budovaná tvrdá slupka cynika zmizí, oči oslepí doslova potopa slz.
Hostina u Deana
Když jsme za sebou minulý srpen nechávali naši pražskou garsoniéru a všechno, co milujeme, tak nějak naivně jsem si myslela, že jsme tuhle smutnou fázi cestování na celý rok uzavřeli. Jenže to bychom nesměli v Gisborne za ty čtyři měsíce zapustit kořeny tak hluboko...Je to tady znovu! Už zase stojím před hloučkem lidí a dumám nad tím, zda jim jen potřást pravačkou, nebo je rovnou obejmout. Uchýlit se k trapným frázím, nebo raději mlčet? Před třemi měsíci by mi něco podobného těžko přišlo na mysl, ale když se dneska ozve zvonění signalizující konec pracovního dne, ochromí můj mozek dojetí. Nenáviděný grading table nemám vůbec chuť rozmlátit pěstí. Svým kolegům nechci rozšířit obzory českým pozdravem Jděte všichni doprdele... Najednou není důvod. Lidi na nás stojí fronty - vypadá to, že nás každý touží obejmout, dát nám pusu a popřát good luck. Aby toho nebylo málo, naše šéfová Tony nám upeče rozlučkový koláč. A my máme prázdné ruce, vůbec tohle gesto nečekáme. Než se stihneme vypařit po anglicku, zkrátka zdrhnout, Kikijánův supervizor Dean nás oba pozve na nedělní barbecue. Bude to chtít asi vymyslet nějaký veledar, sympatický Maor nám totiž slibuje grilovaného humra a ryby, které předchozího dne sám vylovil.
Nabízí se vytáhnout se nějakým typicky českým zákuskem, můj time management mě ale pořád vrací do stejného stresového pekla jako před odjezdem. V posledních pěti minutách před tím, než máme dorazit, naklušeme do supermarketu a zbrkle běháme kolem mrazících boxů a fochy s pečivem. Za normálních okolností bychom popadli první lahev chlastu a utíkali k pokladně. Luky si ale právě tedˇ rozpomene, že náš hostitel nepije, nekouří ani nesladí. Podarovat ho balíčkem žvýkaček, což je asi tak jediná věc v těchto indických potravinách, která by mu nemusela připadat zavadná, se nám ale drakrát nechce. Pouštíme se na tenký led a házíme do košíku zmrzlinu a víno.
Čekáme, že nebude bydlet v dřevěné boudě na nářadí, ale že budeme dnes obědvat v takovém paláci hned u moře, by nás asi nenapadlo. Pokud takhle harmonicky žijí všichni zaměstnanci s minimálním platem, jdu si někam do temné uličky vyrobit fejkovou občanku s novozélandským občanstvím. Manželé nás usazují na barovou stoličku a přímo před námi připravují suroviny na pozdější grilování. Konverzace je nejdřív trošku vlažná a připomíná spíš vědomostní hru, při níž my pokládáme otázku a oni coby soutěžící odpovídají. Pak nám ale rozlejí do pohárků víno a můj mozek začně produkovat anglickou slovní zásobu ve velkém. Někdo to ostatně vypít musí, Luky svého kamaráda tentokrát dobře odhadl. Dean je vyléčený alkoholik...
Nakonec se přesouváme ven a ochutnáváme dary moře z rozpáleného grilu. Humr je naprosto fantastický, ryba v maori stylu se rozplývá na jazyku.
Ještě než naše chuťové pohárky roztančí dezert, donutí nás Dean nazout vycházkovou obuv. Po trekování s plným břichem a ve svátečních šatech dvakrát netoužím, doufám, že se půjdeme pokochat maximálně jahodovým záhonkem na zahradu. "Moje vnoučata naprosto milují ten výhled," motivuje nás náš mistr a mě začíná docházet, že budeme muset vyšlápnout ten gigantický kopec za jeho slunnou vilkou. A taky že jo! Přelezeme plot, kličkujeme ve vysoké trávě a pomalu se suneme nahoru vyprahlou savanou. K mému překvapení nás Dean najednou stočí prudce doleva, až dojdeme k vykopané studni ve stínu stromů. Čekám obsáhlou přednášku na téma zásobování vody, mistr nás ale vede dál a my překvapivě vstupujeme na upravenou stezku uprostřed exotické zeleně. "Co to kur..?!" Ten chlap by to měl v Kaiaponi zabalit a začít tu vybírat vstupné. Tohle místo má neuvěřitelné kouzlo - suneme se po dřevěných lávkách kolem nádherných soch a obdivujeme exotické stromy alá indonéská džungle.
Snad odnikud z Gisborne není takhle nádherný výhled na moře jako tady, příjemnou procházkou dojdeme k romantickému jezírku s lávkou. Všechno je tak upravené! Tuhle úžasnou botanickou zahradu má na svědomí jakýsi indonéský profesor z Jakarty, ačkoli sám se tu zdržuje jen pár měsíců v roce, do jeho oázy mohou chodit všichni, kdo o ní vědí. O zeleň se starají tzv. woofaři pracující za stravu a ubytování. Nedivím se Deanovi, že v těhle místech cvičí každý den haku (pozn. tradiční maorský bojový tanec, který proslavili hráči All blacks)
Dole má pro nás kaiaponský kamarád další překvapení - u kávy nám předává dopis a my šokovaně zjišťujeme, že je psán česky bez nejmenší chybičky. Ten blázen prý nespal celou noc, aby nám ho přeložil s pomocí Googlu. Nevíme, co říct, jsme z toho oba naměkko. Pak přijde čas, kdy musíme říct sbohem. Sotva jsme poznali nového kamaráda, hned ho zase musíme ztratit. A to ostatně platí i o Gisborne - naše útočiště, náš druhý domov, náš jediný ostrůvek jistot a už zítra ho dobrovolně necháme za zády. Jak by řekl klasik - Thats life
První noc v novém bytě
"Nikdy nebudu žehlit. Nikdy nebudu lítat kolem sporáku. Chlapovi maximálně ohřeju párek," dralo se před pár lety na povrch ještě moje emancipovanější já. Jakmile jsem opustila teplo kanceláře a přestala si lakovat nehty, lítám v tom až po uši. Zatímco Luky pořád ještě zahání melancholii z odjezdu na našem teplém prostěradle z ovčí kůže, já jsem pánem kuchyně. Peču, smažím, mažu svačinu na cestu. Ne, že by mi Kikijano držel hlavu nad plynem a požadoval víc než namazaný toast máslem. Ale to jsem zase jednou měla slabou chvilku a vymyslela opravdu geniální plán - odvděčit se kaiaponským a připravit jim překvapení na přestávku, jablečné růžičky a zapečené palačinky. Jakmile je dílo hotovo, startujeme a plížíme se zadním schodištěm jako zloději. V kuchyni se srazíme naštěstí jen s uklízečkou, všechno moje ranní snažení necháváme na stole a mizíme. O další dávku emocí opravdu nestojíme. Deanovi na stole ještě necháme česko-anglický slovník ze socialistické éry, snad v baličcce nezaloží odbory a nevyhlásí boj proti třídnímu nepříteli. Pomyslnou tečkou za naším tříměsíčním působením udělá postarší recepční, jež se nás při odchodu zeptá, jestli jsme se zaregistrovali a kdy můžeme nastoupit...
Doma to totálně vybouchne: k zabalení všech našich krámů se ještě přidává několik nutných administrativních kroků. Naší motorovou lásku musíme především pojistit. Luky pak volá na daňový úřad IRD kvůli aktivování svého online účtu. V prvním kole se utká s robotem a donekonečna mu opakuje svoje osobní údaje. Ani automat mu však nerozumí a odmítá ho pustit dál se slovy: I dont understand. V druhém kole pak proběhne naprosto legendární hovor s tamní úřednicí. Lukyho prvotřídní akcent jí zvedne ze židle a po celé budově mu hledá českého tlumočníka. Nakonec jí ukecá a my můžeme soustředit naši pozornost na poslední úkol - zajištění stavu vozidla. Když otevíráme haubnu, cítíme se ještě jako kovaní profíci. Pak ale vyměkneme a voláme si raději na pomoc spolubydlící Báru. "Prosím tě, můžeš nám pomoct doplnit vodu do ostřikovačů," ptám se jí narovinu. "Vždyť máte tu nádobku plnou až po okraj, to bude stačit," ujišťuje mě. A já až po čtyřech měsících od koupi našeho dědka zjišťuju, že to, co jsem celou dobu považovala za chladič, je nádoba na mytí oken. Div, že jsme si na kapotě neusmažili vajíčka, jak jsme mohli náš bourák uvařit.
Po všech možných peripetiích se čas odjezdu posune na třetí hodinu odpolední. Objímáme všechno, co se hýbe, a rychle odjíždíme výpadovkou směrem z města. Hovor vázne. Já pokradmu brečím. Nával smutku zaháním pojídáním palačinek. Z melancholie nás dostane až lehký smyk, který dostaneme na změklém asfaltu. Na poloostrov Mahia přijíždíme až v pozdním odpoleni. Přestože po celé jeho délce vede v podstatě jen jedna sinice, samozřejmě se ztratíme. Ačkoli mi intuice našeptává, že prašná gravel road s nápisem NO exit, nebude silnice, která nás zavede k Mahia scenic walku, jedeme dál. Sotva se vzdáváme naděje a chceme to otočit, uprostřed ničeho narazíme na zaparkované auto s postarším dědou. Nemluví, nehýbe se, kouká před sebe a drží se volantu. Jakoby tady na nás snad čekal! Mělo mě varovat, že interiér jeho Toyoty je v naprosto katastrofálním stavu - pavučiny, zmuchlané noviny, rubbish. Přesto mi to nedá a ptám se ho na cestu. Dědouš nám až podezřele ochotně nabízí, že nám ukáže kudy dál. Vede nás po pěšině plné výmolů a zabrzdí až úplně dole u pláže. Pak něco zamumlá o dvojici frantíků, kteří to tady minulé léto parádně odskákali a je v prachu. Nepropadáme panice, vystupujeme z vozu a utíkáme se zeptat do vanu stojícího opodál. Tam nám dojde, že ti už nám nepomůžou...
Těla tu naštěstí nejsou, a tak se jdeme cournout na pláž. Trekování nakonec přesouváme až na druhý den ráno a jdeme se na to vyspat do nedaleko ležícího free campu. Přivítá nás páreček šedesátiletých Němců, kteří prý nedávno příjeli z Baham. Když nám strejda oznamuje, že zná Miloše Zemana a lovil s ním ryby na Kamčatce, už se tomu ani nedivíme. Večer se ale raději zamykáme. Uvnitř našeho nového hnízdečka to není nejpohodlnější - připadáme si jako zaživa pohřbení a v naší plechové rakvičce nemůžeme dlouho usnout.
