Same shit, different day
Pokud bysme patřili k těm, kteří při pohledu na černou kočku běžící přes cestu píší rovnou závěť, dnešní den jsme měli raděj zabalit a zůstat v naší vypolstrované rakvi. Jak by řekl můj otec (a vůbec by se u toho nezačervenal): "Tohle byl totiž den úplně na pí.u..."
Snídaně v trávě
Když se po probuzení dotkne naše chodidlo čerstvě posečené trávy, je svět ještě v pořádku. Slunce příjemně hřeje, vzduch voní létem a my se tentokrát nemusíme odbývat hrnkem kafe snožmo u kapoty. Je to jako vyhrát v loterii! Ačkoli je v okruhu deseti kilometrů jediný campingový stůl s dřevěnou lavicí, nikdo do něho ani nevyřezává nožem srdíčko, ani si nedopřává brunch á la carte. Ignorovat ho by bylo jako zavřít oči před hozenou rukavicí. Nic není ale zadarmo - předtím než se spolu dotkneme gurmánského ráje, musíme sprintovat s batohem narvaným jídlem mezi vozem a budoucím bufetem. Je toho docela dost a neparkujeme zrovna za rohem...
Po ranním prokrvení svalů usedám za stůl, nalévám kávu a trhám všechny fólie, celofány a další průmyslové nesmysly dělící nás od opulentní snídaně. Čerstvě vykoupaný Kikijano mně něžně hladí po tváří a s širokým úsměvem si sedá těsně vedle mého boku. Pak už jenom padáme a romantika se mění ve frašku. Rozložit naši tělesnou váhu jen na jednu stranu lavice, která je několika šrouby napevno spojená se stolem, nebyl zrovna nejlepší nápad. Naše zadky totiž fungují jako docela slušné závaží, anebo se budu muset fakt někde zvážit. Luky zoufale křičí, mix kávy a čaje ale sprchuje hlavně mou tvářičku. Aspoň že v prachu u cesty se válíme oba... Jakmile si naplníme břicha kamením a miliony bakterií ze silnice, můžeme vyrazit vyplenit město.
Hvězdná brána
Dvacet osm let naše podrážky leštily pražské kočičí hlavy a ruce s nenucenou elegancí braly za kliky útulných kaváren i zaplivaných hospod. Za těch pár měsíců tady jsme oba ale neuvěřitelně zvlčeli. Džíny se nám najednou jeví moc těsné, značkové světříky moc vypasované. Vzít si na nohy lodičky, asi mě odvezou do nemocnice se zlomeninou... Zbaveni konzumu, pravidel a módního diktátu si užíváme svoje nové hippísácké já a volnou lásku. Jenže jakmile za sebou necháme divoce rostoucí zeleň, tahle idylka končí. Ruch přímořské kolonády, kouzlo stylových kavárniček a vůně spáleného benzínu si podmaňují moje smysly. Najednou nemám co na sebe. Moje boty jsou zoufale nemoderní. A okamžitě potřebuju jít nakupovat. Přilepit nos na sklo nějaké výlohy, nahmatat peněženku a vlítnout mezi regály. Možná budeme chudčí o nějakej ten dolar, aspoň už se ale nebudu muset mazlit s konzervama v supermarketu a uspokojovat svůj nakupovací impuls drancováním stojanů se žvýkačkami.
Luky se mě strategicky snaží zabavit korzováním kolem pláže, za chvíli už ale rázujeme přímo do centra města. Jenže ve stínu kamenných budouv kráčíme jenom my! Nikde ani noha, obchody jsou zavřené a potemnělé. Okukovat tabulky s otevírací dobou za chvílí přestává bavit i mě. Bereme za vděk nedalekým hřbitovem, s foťákem pak obcházíme i pár kostelíků a nakonec končíme u pultu "zdravé výživy" v Burger Kingovi. Co teď?!
Konečně máme lepší využití pro našeho českého průvodce než jenom utírat si do něj umaštěné prsty od hranolek. Trpělivě luštím blechy na tenoučkém průklepáku a můj mozek se plní užitečnými informacemi. Muzeum je dnes zavřené. Vyhlášená místní galerie Govett - Brewster má taky po zavíračce. Na rozdíl od jiných novozélandských měst ale New Plymouth není jen zaprášené předměstí s pár dřevěnými boudami a benzínkou. Zdá se, že se tu během roku koná docela dost festivalů a jiných kulturních akcí. Mezi prosincem a zářím tu v Pukekura parku navíc probíhá vyhlášený Festival of Lights, což zní mým uším jako rajská hudba.
Zrovna když potřebujeme, aby oblohu co nejdřív pohltily večerní stíny, hodinová ručička se neuvěřitelně vleče. Netrpělivost se nakonec rozhodujeme ještě jednou rozchodit. Místo bloumání prázdnými ulicemi se potulujeme kolem známé observatoře na kopci. Tak nějak bláhově jsme si mysleli, že tu rozptýlení budeme hledat sami. Na parkovišti před malou budovou s kopulí to však vypadá skoro jako na fotbalovém zápase. Sice je kolem sedmé večer, tj. hodinka, kdy typický kiwák klimbá s pivkem u televize, tady ale vrcholí davové šílenství. Betonový plácek blokují desítky aut, tatínků, maminek a kočárků. Hned, jak vynervovaní řidiči sundají nohu z plynu, všichni členové rodinky se dávají do pohybu a zastaví teprve u oprýskané zdi hvězdárny. Vůbec tomu nerozumíme, ale jako správní čumilové se necháváme unášet davem.
Uvnitř to zrovna nevypadá jako v NASA - kolem dveřního rámu se válí pár poškrábaných čoček a udělátek se silnou vrstvou prachu. Jediným zázrakem moderní techniky je vlastně malá promítačka... Vystojíme si frontu k ženě za pultem s malou pokladničkou a snažíme se z ní dostat informace. Naše věty ale zřejmě nejsou tak gramaticky vybroušené - její nehezká tvář má stále stejnou grimasu alá hráče pokeru. Suše nám oznámí, že za cenu pěti dolarů se můžeme podívat na oblohu teleskopem a omrknout nějaký ten fotografický materiál. Naše vyndavání a zandavání peněženky jí za chvíli přestává dávat smysl, a tak "ty dva cizáky" uklidí raději do rohu místnosti. Jazykovou potupu se rozhodneme nechat raději za zády a s rukama v kapsách couváme zpátky. "Vy jdete fakt pryč," táže se nás opodál stojící pán. "Dneska se tu bude zkoušet nový dalekohled za několik statisíc dolarů. Bude to naprostá bomba, to si nesmíte nechat ujít," motivuje nás zůstat v davu.
Před hodinou jsme neměli skoro do čeho píchnout, najednou jsme na roztrhání. Časově napjatou situaci se pokusíme zvládnout a přes naši touhu jít na festival světla, investujeme deset dolarů do tohohle vesmírného podniku. Sotva slunce zmizí za horizontem, vytlačí tři maníci před hvězdárnu tři dalekohledy a s pedantskou přesností štelují svoje hračky na potemnělé nebe. Před každým z nich se vytvoří strašidelně dlouhá fronta kosmických fanoušků, kteří pak s nábožnou uctivostí přistupují k astronomickému udělátku a mhouří oční bulvu do čočky. "Amazing!" šumí davem a ti, co to mají za sebou skoro poplácávají astro hochy po ramenou a švitoří, že nic lepšího dlouho neviděli.
Když přijdu na řadu, vzrušením se mi skoro podlamují kolena. Skláním hlavu, přikládám jedno oko, pak druhé oko a vyděšeně se otáčím na Lukyho. Musím dělat něco špatně, protože vůbec nic nevidím!!! V zorném poli mám jen jakousi žlutou pidi těčku, úplně tu samou jako když se dívám přes objektiv našeho foťáku. "Jak vidíte některé hvězdy mají barvu spíše do modra," říká mi astronom a já mu nemám sílu odporovat. Luky mi potvrzuje, že nemám šedý ani zelený základ, nevidí taky vůbec nic. Nejde nám to do hlavy, a tak dál čekáme ve frontách a ujišťujeme se, že s větší tmou toho uvidíme i víc. Ale malé tečky jsou pořád malými tečkami.
Počkat si na měsíc už je záležitost síly vůle, bezradně kličkujeme kolem budovy, hodinu tupě čučíme na stále se opakující fotky na promítacím plátně a vyčerpaně hledáme něco, co by připomínalo zajímavou expozici. V půl jedenácté astro kapitolu uzavíráme a jdeme si spravit chuť na festival světla. Samozřejmě jen, co zajdeme za roh, žlutá koule se objeví. O návratu už ale slyšet nechceme...
ˇCekání na Godota
Doufám, že z těch barevných reflektorů minimálně na chvíli oslepneme a nebude to jen pár "kuželek" v korunách stromů. Z provinční zábavy pro maloměšťáky se nakonec vyklube naprostá bomba! Rozlehlý park je nádherně osvětlený: barevná světla proměňují zapomenuté kouty v dramatická zákoutí, lampiony propletené v kapradinách v nás probouzí dětskou hravost. Zlatým hřebem je pak efektně nasvícená fontána a "porno" pramičky s rudými lampičkami na přídi, které se navíc dají půjčit k projížďce na jezírku. Zrovna, když chci Lukymu šeptat zamilovaná slovíčka, pročísně ticho ohlušující gong a parta týpků v kanadách žene návštěvníky k východu... Je jedenáct večer a akce končí. Dneska nám to načasování fakt vyšlo!
Program máme nadupaný, přesto nehodlám dobrovolně kapitulovat a festival světla vypustit. V tuhle chvíli ale netušíme, že si na zevrubnou prohlídku budeme muset počkat tři dny! 48 hodin totiž zevlujeme před branou do parku, pojídáme slané oříšky, luštíme sudoku a doufáme, že někdo tam nahoře už konečně vypne zapomenutý kohoutek od sprchy. Otevřít dveře se odvážíme teprve tehdy, když nám proudy deště přestanou bičovat přední sklo. Jsem tomu docela ráda - usedlíci už patrně začínali plánovat hon na ty dva "pedofily" před jejich domy...
Ačkoli je park docela rozlehlý, neustále o někoho zakopáváme. Navzdory tomu to má vážně kouzlo, zejména ve skleníku botanické zahrady se člověk diví, co dokáže pár žárovek a hudebních efektů. Moje chvíle nicméně přichází u loděk líně se pohupujích na hladině. Na Lukym se evidentně pět let společného života fatálně podepsalo - místo, aby byl nadšený, že své vyvolené může při pádlování nenápadně zavadit o ňadra, ze všech sil se snaží zůstat nohama na zemi a nasazuje otrávený výraz. Chlapík, co má na starosti půjčovnu, nám ale nabízí coby posledním nájezdníkům jízdu zcela grátis. Není tak vyhnutí - Luky musí prověřit svoje bicepsy pádlováním. Snad se nám podařilo prolomit časovou smyčku a zítra nás čeká nové putování. Další pojídání arašídů bych nemusela přežít.
