Pivo, slipy, dolary. Náš novozélandský vedlejšáček
Bahno, beznaděj, ruce plné mozolů, pusa plná sprostých slov. Asi tak by se dal popsat aktuální stav věcí, když nám poprvé vlítnul do cesty Mike. Že si najdeme našeho prvního novozélandského kamaráda přímo na dvorku našeho domu, by nás ani ve snu nenapadlo. Ale i když mám ráda příběhy s rychlou pointou a nesnáším zbytečnou slovní vatu kolem, tahle kapitolka našeho NZ života si zaslouží pár vět navíc.
Seznámení s donem Číčem
Smradlavá hmota se mi lepí na kůži, brýle mi mlží krůpěje potu, plíce stíhají sotva filtrovat vzduch načichlý hnilobou. To pozdní odpoledne prostě trávíme u našich oblíbených rypadel a snažíme se likvidovat zbytky "velké vody". Najednou mi po těle přeběhne nepříjemný pocit. Něco jako když stojíte ve sprše a dvě cizí oči vás skrz poroud vody propalují. A tak zvednu oko od nenáviděného nástroje a všimnu si, že vedle mě je úplně cizí chlap a pozoruje mě. Stojí, zírá, olituje si rty jazykem... "Vy jste ze sousedství?" snažím se úchylného strýčka zaškatulkovat. "Ne," odpovídá a mne si mlsně bradu. "Sháníte Annu Marií?" zkouším další uhýbný manévr. "Ne," šokuje mě nadále. Načež si mě změří pohledem, zamumlá něco o tvrdých workrech a odchází neznámo kam. Uběhne sotva dvacet minut a vilný stařík mi jde znovu v ústery. K mým nohám potom klade basu piv a dvě lahve vína. Začínám mít neblahý pocit, že se děda moc často dívá na kriminálky o holkách z východu a myslí si, že s ním spočinu na loži za nějaký laciný lihový dáreček. Jakmile moji kolegové uslyší cinkat lahve, obstoupí naší dvojičku a zjišťují, co se bude dít. "Vyřizuji pojistku Anně Marie. Celý den vás sleduju a líbí se mi, jak tvrdě pracujete, i když ste dobrovolníci. Rád bych vám za vaši snahu dal aspoň tohle," vyvádí nás svým dárkem naprosto z míry. Skoro mu ani nestihneme poděkovat a je pryč. Asi to fakt myslí vážně?!
Po pár pivkách se nám v hlavě začne rýsovat pekelný plán - jako insurence men musel týpek vidět stovky takových zníčených domů. Třeba by věděl, kde zaměstnat zlaté české ručičky. S lehkou ranní kočkou na zádech se do domlouvání kšeftu moc nehrneme. "Sly" s Míšou mají naštěstí ostřejší lokty, a jakmile Mike vejde na balkón, dávají nám pokyn. Se zákuskem a kávou ho obestupujeme jako kati a prosíme o pomoc. V tu chvíli ještě netušíme, že jsme vlastně na pohovoru s naším prvním zaměstnavatelem. "Inšurencák" se totiž za hodinku vrátí s tím, že nás zapřáhne všechny čtyři rovnou u sebe doma. Jindy bychom skákali radostí do stropu, když ale vidíme jeho pohyby těla a prazvláštní mimiku, upadáme spíš do rozpaků. Ač mu vlasy zdobí šediny patrně už hezkých pár let, jeho tělo pořád vypadá jako hříšný nástroj připravený smilnit. Jazykem si nejen olizuje rty, ale dokonce jím vyprazdňuje i obsah kávové lžičky. Když si navíc začně lascivně prozpěvovat moje jméno, necítím se už vůbec připravena překročit práh jeho hnízdečka. Ihned totiž pojmu pocit, že nás zítra omámí, sváže, zamkne ve sklepě a hromadně znásilní. Dolary ale opět vítězí nad zdravým rozumem, a tak si druhý den natahujeme dvoje spodky a brzdíme před domem úchylného kiwáka. Mezi dveřmi nás vítá dle našeho očekávání - v ruce šperhák, jazyk venku. Na místě zjišťujeme, že má domy v podstatě dva, oba ale vypadají dost neobydleně. V tmavých koutech se válejí kousky hodné muzea, na všem je ale silná vrstva prachu. Sebevědomí mi narůsta až ve chvíl, kdy nám náš nový boss rozdá páčidla.
Chvilku kolem nás zmateně pobíhá a evidentně až teď si rozmýšlí, s čím mu vlastně máme pomoct. Pak nás zavolá do zadního traktu domu a dá nám fakt libovku - vytrhat starý koberec, na kterým tancovala kozáčka snad ještě jeho prabába. Stačí ho jemně nadzvednout a prach mi ucpe všechny přívody vzduchu, i přes můj dioptrický štít se mi štiplavá mlha valí do očí. Sakra! Asi jsem fakt marná, hned po třiceti minutách to mám chuť zabalit. Ostatní se ale tváří, že je trhání odpudivého koberce dokonce baví. A tak trhám, stříhám, funím a peru se s odporným blešákem. Za sebou slyším cupitající postavičku, která vydává hlasité HMMMMM. Po koberci jedna, přijde koberec číslo dva. Neudržím se a pronesu svou oblíbenou větičku: "Nechápu, co tady dělám. Nesnáším fyzickou práci." V tu ránu získávám image nejlínějšího člena skupiny, které už se prakticky nezbavím do konce pobytu. Místo, aby měl Mike z naší rychlosti upřímnou radost, vypadá dost nesvůj. Nejenže se neustále kouká na hodinky, ale vymýšlí nám dost nesmyslné úkoly. Třeba uklidit jeho dílničku se dřevem, tedy zamést pár pilin a odnést pár latěk na hromadu bordelu. Náš nový zaměstnavatel nám bohužel zapomíná říct, že nemusíme vyklízet úplně všechno, na smetišti mu tak omylem přistane i pár výstavních kousků. Ty si potom musí nanosit zase zpátky do boudy. Jakmile ukáže hodinová ručička celou, Majkíno zahlásí finito. Trapná chvilka srovnávání účtu je naštěstí zažehnána, jako správný pojišťovák má vše úhledně připraveno v náprsence, coby motivační bonus dostáváme vínečko. Za tři hodinky lehké práce odcházíme každý o 45 dolarů bohatší. I kdyby nám příště nasypal něco do pití, jsme odhodláni přijít zase...
Těžkosti mladých workerů
Snad celou noc bádáme nad tím, jak spojit stabilní práci v baličcce a snadný přivýdělek u Mike. Když už se rozhodujeme napsat starému pánovi sms, že dnes bohužel nebudeme moct dorazit, všechny stroje se zastaví a davem se nese veselá zpráva, že došlo ovoce. Neváháme ani minutu a neplánovanou díru v rozpočtu se rozhodneme zalepit naším vedlejšáčkem. Sousedi celé dopoledne sbírají citróny, na místě činu tak parkujeme sami. Blízač, jak dědoušovi poťouchle přezdíváme, je absencí dalších silných paží poněkud zaskočen. Na dnešní odpoledne si totiž naplánoval akci kulový blesk, tj. přesun nábytku z jednoho domu do druhého. Tahat kilové krávy nebylo a není nic pro moje jemné ruce, se sebezapřením ho ale ujišťuju, že to tentokrát zvládnu. Ač mám místo ocelových rukou spíš blátíčko, v zádech mi šíleně křupe a mozkem mi projede salva sprostých slov, nasazuji sebejistý úsměv. Blízač je mou předstíranou energií evidentně nadšený, neustále poskakuje kolem, plácá mě do zad a pochvaluje si, jaké se to úžasně silné ženy rodí na území Čech. Po hodince naštěstí přichází střídání a můj další úkol je naprostá brnkačka. Vyluxovat, zamést, utřít prach. Mám z toho všeho krapet černé svědomí, a tak začínám být přehnaně akční. Srovnat pojišťovákovi poházené oblečení na gauči ale není úplně nejlepší nápad. Vidět slipy sedmdesátiletého chlapa není zrovna zážitek, který jsem si chtěla odvést ze Zélandu... Moje úvahy ale naštěstí přeruší Mike - k našemu překvapení zavelí přestávku a každému rozdává pivo. Do práce se příliš nehrne, naopak si chce docela dlouho povídat. Musím uznat, že ten staričký pán má dokonalý přehled, vůbec mě vyvádí z míry svým zdravým rozumem a duchapřítomností. Nakonec je s ním docela sranda! Že bychom fakt narazili na dobrou duši, která nám touží jenom pomoct? Vždyť ten blázen se dokonce přizpůsobuje našim časovým možnostem, příští směnu si tak domlouváme na sobotu.
To víkendové ráno se mi do práce obzvlášť nechce. Ty nejčernější obavy z přepracování se ale nekonají. Náš zlatý Mike mi dá opět tu nejlehčí práci - celých pět hodin natírám plot před jeho budoárem. Moc ho nevykolejí ani fakt, že se nebe nad Gizzy dramaticky noří do černých mraků, ani že můj kyblíček od barvy je za chvíli prázdný. Ten chlap mi začíná být sympatický, vůbec mu nevadí ani takový detail, že už nemá další barvu slonové kosti, ale jen čiště bílou. Výsledkem mé práce je tak dvoubarevné umělecké dílo...
Krom svačiny a příjemného povídání nám náš boss nabízí nedělní barbecue, zatím ale s díky odmítáme. Pořád se totiž nabízí možnost, že nám místo koření pomaže rybu cyankáli. I přes větší sympatie totiž jeho chování stále vykazuje jisté abnormality. Jednak mi do ucha zašeptá, že Lucas má moc krásný oči a je to hodný kluk, jednak zas Lucasovi oznámí, že jsem moc hezká holka a jestli jsou všechny v ČR takové. Snad je to jen zdvořilostní fráze, faktem ale je, že chce být neustále s Kikijánem osamotě a dává mu samé speciální úkoly. Na konci dne se pak objeví mezi dveřmi s revolverem v ruce a naše šokované tváře chlácholí, že nástroj má jen na kočky. Ani moc nechceme čekat, zda v něm fakt má jen neškodné kuličky místo nábojů. Potom nasazuje vážnou tvář a zve naší čtveřici ke stolu. Chvíli nás propichuje vědoucíma očima, pak nám rozdá bílé obálky a zahajuje podivnou psychologickou hru. Každý z nás má napsat, jakou částkou by ohodnotil svou dnešní práci. Potom, co si vybere naše obálky a zkontroluje uvedené sumičky, upře na mě pohled kriminalisty, jenž právě usvědčil padělatele bankovních šeků. Sakra, začíná být jasné, že můj geniální mozek zase zaúřadoval. Co to je ale za nápad snažit se v 21. století spočítat něco bez kalkulačky?! Snad tomu milému chlapíkovi nějak vysvětlím, proč je moje cifra o tolik vyšší a že to nebyl záměr, ale matematické diletanství.
Prací k trvalé invaliditě
Za týden se k Mikeovi chystáme znovu, v průběhu týdne nás ale překvapí přímo v našem obýváku, tedy v troskách toho co bývalo obývacím pokojem. Vypadá to, že nám ten blázen domluvil další kšeftík. Do místnosti totiž nenakráčí sám, ale po boku hodně sympatického mladíka (tělo brazilského tanečníka samby, pohled rozervaného básníka), který je komplet odděný do hadrů značky Warehouse. Trefa! Tenhle hezounek má na povel všechny opravy v domě hrazené pojišťovnou a zrovna potřebuje takové čtyři workery jako jsme my. Úkol zní jasně: vyčistit dřevěné rastry od bahna. Jakmile se náš nový šéf otočí, pojišťovák na nás hned zaútočí ať se nezapomeneme optat, kolik za to. Musím uznat, že u toho vypadá fakt roztomile jako táta, co učí své děti rozumět světu. Náš stavební dozor se na toto téma hned táže Mike, kolik prý dostáváme u něho. Ten starý bazilišek na nás jen mrkne a opáčí - 18NZD. Coby náš manager ten chlap funguje dokonale...
Figuru má chlapík dobrou, s pamětí je na tom ale trošku hůř. I když se nám celý týden dušoval, jak nám doveze všechny potřebné nástroje, v den D najdeme na zahradě jen zašlé kolečko s pár čistícími prostředky. Práce je to špinavá - na rastrech je totálně zaschlé bahno, které poctivě pulírujeme kartáčem. Na druhou stranu máme lednici plnou jídla hned nad hlavou, tak jako svoje věci a kafe. Navíc výsledek naší práce vidíme hned, ne jako u kaiaponských. Asi by nám to šlo pěkně od ruky celý den, kdyby nebyl Kikijano ve špatnou chvíli na blbým místě. Když mi při obědové pauze zlomeným hlasem oznamuje, že ho při práci kousnul pavouk a necítí celou nohu, považuju to nejdřív za nejapný žertík. Jakmile si ale sundá ponožku a přede mnou se objeví pulsující končetina a rudý kousanec, přestávám se smát. Luky navíc přísahá, že mu mravenčení a bolest vystřeluje až do kolene. Dávám sbohem lehce vydělaným dolarům a nasedám do auta s marodem po boku. Nedá se nic dělat, poprvé v naší novozélandské historii musíme k lékaři.
Smluvní pojišťovna nám v tomhle případě moc nepomůže, museli bychom prý čekat minimálně dva dny, než by nám dokázala zajistit smluvního lékaře. Jelikož si Luky místo své věhlasné fotbalové pravačky nechce domů odvážet promodralý pahýl, namíříme si to rovnou na pohotovost a doufáme, že nám po návratu za české hranice vše vrátí. Legendy o horentních sumách za ošetření bohužel nelhaly - za základní ošetření si v Gisbornské nemocnici účtují 300NZD. Sestřičky naštěstí tuší, v jaké jsme svízelné finanční situaci, a ještě než předstoupíme s naším problémem před oko odborníka, radí nám zaklepat raději na dveře kliniky The Rivers ve městě. Tam nás prý vyslyší jen za 40 dolarů. Jsme rádi, že odsud padáme, před dveřmi pohotovosti se tísní docela početná skupinka nešťastníků.
Jen, co vkročíme do haly moderní kliniky The Rivers, naše peněženky začínají ještě více těžknout. Už vím, kde se asi inspirovali tvůrci seriálu Ordinace v růžové zahradě... Žádný zatuchlý závan dezinfekce a nepohodlná kovová křesílka. Před našimi šokovanými obličeji se objeví něco jako hotelový pokoj - plyšové sedačky, luxusní recepce, omamná vůně květin. Kartu nám nepodává žádná neochotná žena ve stejnokroji, ale sympatická dáma v civilu. Jenže bílý plášť nemá ani náš ošetřující lékař. Pravdou je, že jeho elegantní mokasíny a bílá košila v nás moc důvěry nevzbuzují. Naše obavy se následně potvrzují, doktor je to pohledný, milý, výřečný, svoje znalosti medicíny ale konzultuje přímo před námi s Googlem. O tom, že by měl poraněnému možná vzít trochu té krve, zřejmě neuvažuje. Chvíli něco ťuká do klávesnice, pak zraněnou nohu dlouho pozoruje, trochu jí protáhne a oznámí nám, že něco takového v životě neviděl. Následně odejde kamsi dozadu na poradu s kolegyní. Verdikt zní jasně: kdyby se to zhoršilo, znovu se zastavte. I když si Luky od té doby stěžuje, že necítí nohu, ještě jsme se nezastavili...
