Povinné zlo - kolečko po úřadech
Cesta k penězům je vždy lemována trnitými keři nebo zástupy mrtvol. My se musíme prodrat špalírem lidí, které bychom za jiných okolností neměli potřebu asi nikdy potkat. S životopisem už sice nemusíme špacírovat po silnici pěšky, pořád nám ale chybí další tři základní předpoklady k zařazení do novozélandského pracovního procesu.
1. IRD number,
tj. identifikační číslo, které nám přidělí novozélandský výběrčí daní Inlad Revenue. Kombinaci několika cifer po nás pak bude chtít zaměstnavatel i příslušné úřady. Když už loupíme místní lidi o pracovní příležitosti legálně, musíme jako oni novozélanským drábům odvádět část svého výdělku na daních. Právě podle tohohle nenépadného čísla si o nás vedou záznamy. Tuhle devítimístnou smyčku nám ale kolem krku budou utahovat jen do doby našeho odjezdu, pak si můžeme požádat alespoň o částečné vrácení odvedených peněz.
Pro většinu nově příchozích je tahle byrokratická anabáze celkem hračka - najdou si nejbližší poštu, vyplní jednoduchý formulář a předloží požadované dokumenty (platný pas jako průkaz totožnosti, platná víza a druhý identifikační dokument, mezinárodní řidičák). Za patnáct minut odchází z bran pekelných jako vítězové. My si ale libujeme v komplikacích...
"Máte to špatně vyplněný! Vy studujete vysokou školu a neumíte dát dohromady takhle jednoduchý formulář, slečno? Tak to si stoupněte znovu na konec fronty, za vámi čekají lidi, nemám čas vám to vysvětlovat. A dostanu 500 korun!, " zpražila mě nejednou pracovnice českého úřadu. Sotva ale vstupujeme na gisbornskou pobočku Kiwi bank, novozélandské pošty, kostěné obroučky a nepříjemný úšklebek tu hledáme marně. Ze všech přepážek se na nás smějí sympatické tváře.
Pozitivní mimiku si oficírka zachová, i když jí zaskočíme naší kostrbatou angličtinou a evidentně po ní chceme něco, co nikdy nedělala. Neustále tak odbíhá dozadu a radí se s vedoucí. Svědomitosti má bohužel na rozdávání, dokonce mě tak žádá o překlad mého řidičského průkazu. Já jsem ale vyzbrojena jen předpotopním cárem papíru s nápisem International driver licence. Velké je to skoro jako sešit, angličtina je tu milimetrovým písmem, fotka je nalepená jako v památníčku. Nezdá se, že by jí tahle česká parodie moc uspokojila - vysílá ke mě němou prosbu, zda nemám po kapsách nějakou plastikovou verzi. Nakonec udělá kopie, celé to orazítkuje a pošle do světa. Pak přichází na řadu mistr, který si dosud nestihl udělat to, co dělá muže mužem. Řidičák :)
Sice to zkouší ukecat na svou hezkou tvářičku a vtípky, jako dokument B mu ale neuznají ani občanku, ani číslo pojištění. Myslím, že by nám nejradši ukázali, kde jsou dveře. Za námi se tvoří nekonečná fronta, reagujeme pomalu a těžkopádně. Trápení na obou stranách je nakonec odloženo na 14:30. Přivolaná vedoucí to s námi chce ještě zkusit, páč jsme slíbili sjednat si na jejich půdě bankovní účet. Naším jediným úkolem je do té doby sehnat potvrzení naší novozélandské adresy. Startujeme našeho dědouše a letíme přes celé město domů poprosit o příslušný dokument naší paní domácí. Jenže naše profesionální žena v domácnosti má zrovna dneska day-off. Její auťák se za dvě hodinky neobjeví. Nedá se nic dělat, musíme tu začít naší existenci podvodem. Na kus papíru napíšeme krasopisem datum, adresu, jméno i telefon paní domu a celé lejstro podepíšeme Anna Maria Hunt.
Ještě než si náš podvůdek ověříme v praxi, skončíme skoro pod koly náklaďáků. Nejenže zapínám místo blinkru stěrače, ale podle starého zvyku si to namířím přímo do opačného pruhu. Zpátky do reality mě naštěstí vrací protivný zvuk klaksonu.
K našemu překvapení nám šikovná lež v bance úplně v pohodě projde - na koleni sepsané potvrzení adresy berou jako oficiální dokument. Místo, aby však vytáhli žádost o IRD, předloží před nás jiný formulář. Luky si nejdřív musí zažádat o vydání karty 18+, až tu potom může použít jako dokument B při žádosti o IRD. Jenže čekání na tuhle zpropadenou kartičku se může protáhnout i na deset dní. Jinou možnost však nemáme - jdeme do toho. Celá tahle sranda vyjde na 35 dolarů, pan Kikijáno má u sebe naštěstí pasovou fotku, jinak by ho ještě hnali k fotografovi. Na jednoduché lejstro navíc nestačí vykouzlit nějaký ten klikyhák propiskou - podpis musí být úředně ověřen. Znovu přeparkováváme auto a hledáme další oficiální kancelář.
Ověření podpisu je samo o sobě hodně zvláštní. Místo ťukání do počítače na nás úředně pověřená slečna obrátí lampičku, dlouze se nám zadívá do očí a optá se, zda jsou všechny informace ve formuláři opravdu pravdivé a náš podpis pravý. Stačí jedno yes a razítko máme přesně tam, kde ho chceme mít. Zase přeparkovat auto, zpátky k bankovní kukani a vítězoslavné předání dokumentu. První krok k prokázání toho, že Luky není patnáctiletý gigolíno hledaný mezinárodní policií, máme za sebou.
A teď už jen čekat a za 10 dní se znovu vydat pro IRD.
2. bankovní účet
Novozélandský farmář není žádný venkovský veterán v roztrhané košili a zablácených holinkách. Peníze si neukládá do plechovky od fazolí, ale na řádně vedený bankovní účet. Našinec tak nemůže čekat výplatu v hotovosti, mnoho zemědělců dokonce vyplácí své zaměstnance pomocí šeků. To pro nás znamená jediné - pořídit si další barevnou kartičku do pěněženky, tj. vložit své úspory do bankovních rukou. Bez účtu by nás tu totiž nikdo nezaměstnal.
Nejdřív zatoužíme po otevření účtu u ANZ, jak z logiky věci vyplývá, Australian and New Zealand Banking group má pobočky i v Austrálii a ze všech australských bankomatů by měly být výběry zdarma. Jenže do začátku je potřeba vložit cca 300 dolarů, naše adress vertification tu navíc nemá moc úspěch. Nakonec volíme Kiwi bank, líbí se nám, že mají otevřeno i v sobotu a je to pošta i banka zároveň. Založení jde celkem hladce - předložíme pasy, potvrzení adresy a za třicet minut odcházíme i s internetovým bankovnictvím. K naší radosti je vedení účtu zdarma.
Za týden nám přichází domů karta EFTPOS, pokud bychom chtěli embasovanou kreditní kartu museli bychom za ni zaplatit. EFTPOS se dá ale prakticky platit všude na Zélandu, snad i zapadlý stánek s pomeranči má terminál. Takže hurá na nákupy!
