Bangkok. První den v bublajícím kotli...
Ty dva měsíce příprav utekly jako voda. Možná hlavně proto, že se neodehrávaly u otevřené skříně nebo v obchodě se sportovníma srágorama, ale převážně u hospodskýho stolu s panákem v ruce. Jen, co člověk stihl trochu vystřízlivět, stál v letištní hale s rozlučkovou kocovinou a koukal do nasraný tváře českýho jelimana střežícího odbavovací přepážku. Říct rodné zemi sbohem tak šlo poměrně rychle, chlápek byl evidentně tvrdě stíhaný krizí středního věku a my chtěli, co nejrychleji vypadnout z jeho zorného úhlu. Ani jsme ještě nevstoupili na palubu a já se rozhodla obsadit palebné linie proti embolii. V duty free jsem tak vyzvedla pana Bechera a zaplatila mu cestu v mém příručním báglu (ano, žádná kabelka, ani nic tomu podobnému!). Nutno říct, že mě během cesty musel několikrát rozveselit! Zabránit tomu, aby mi nohy otekly do obrovských bakulí, ale nedokázal. Po dvanácti hodinách se sotva vejdu do pohorek, vstoupit do klimatizované haly v Bangkoku s důstojností ale už nedokážu. Svůj roztržitý styl si totiž jedu i tady - zatímco zoufalí turisté řeší ztracené kufry, já svou lámanou angličtinou vysvětluju letištnímu personálu, že jsem si něco zapomněla nad sedačkou. K jejich pobavenému úsměvu to není ani pas, ani peněženka, ale obyčejná mikina. Za patnáct minut mi mého "růžového pantera" ale přinášejí.
Po chvíli chaotického hledání v mapě, nacházíme náš hostel a sebevědomě pátráme po místním vlakovém nádraží. Cestou k němu ale narazíme na sympatickou dvojici ze západního Německa, která jede úplně stejným směrem. Vypadají jako světoběžníci, nasedáme proto společně do taxi a kýveme chlapíkově tvrzení, že nás sveze za 500B (350 Kč) pro všechny. Po hodině ale zjišťujeme, že dopravní zácpy v Thajské metropoli fakt nejsou mýtus, cesta se tak prodraží na 1500B. Lstivý bazilišek si mne ruce: po krátkém zkoumání mapy nám začne svítat, ten hajzlík to vzal oklikou. V horku, vlhku, bohužel i smradu těžknou osmnácti kilové bágly jednou tolik, nemá cenu láteřit, spíš rychle jednat. Na tohle jsem asi nebyla připravená - totální chaos, zablešené uličky, potkani velcí jako psi a hlavně pro mě odpudivej smrad odpadků a spálenejch nudlí. Jídlo v lokální restauraci navíc chutná jako pomazaný kečupem. Doprdele, kam mě to ta moje palice zase dostala, honí se mi hlavou a vplouvám na recepci Rambuttri house, kde máme rezervovaný pokojík. Není tu skříň, místo sprchy čouhá ze zdi hadice a postel připomíná vězeňskou pryčnu. Upadám do depresí! Radši ani nevybalujeme věci a letíme prozkoumat terén.
Sotva chceme vstoupit do chrámu, nejčistšího místa v okolí, odchytne nás aktivní policajt, kterej má problém s našima odhalenýma ramenama. Místo bločku ale vytáhne mapu, ukáže nám pár zajímavejch míst přivolá tuk tuka, kterej má být s thajskou vlajkou levnější (za 10 Kč vás odveze klidně do pekla). Opile se smějící řidič je docela borec: klidně se otáčí v čtyřproudé křižovatce a najíždí na procházející chodce. Jako zlatý hřeb nás doveze do údajného turistického centra, kde si jako klasiční Evropani kupujeme zájezd na ostrovy za sedm tisíc na hlavu (naštěstí v tom máme letenky, transfery, proště všechno). Prodávající se prostě nedal odmítnout, smál se jako zhulenej a neustále vytahoval dopisy od spokojených zákazníků. Dokonce tvrdí, že na Koh Panganu žije jeho sestra, jež nás osobně vyzvedne v přístavu. Mám podezření, že má sestry po celém Thajsku...
Po tak vyčerpávajícím zážitku si jdeme spravit chuť místní kuchyní, můj zdravý životní styl se rozpadá na kusy hned u prvního umaštěného stánku. Všechno je sice děsně špinavý a páchne to spáleným tukem, ale chutná to božsky.
Pozn.: foto je z restaurace, ne z bistra na ulici
