Tak trochu jiné Vánoce...
"A kdo u vás jako nosí dárky, když ne Santa Clause," měří si mě nedůvěřivě jedna z padlých žen z Kaiaponi. Sotva vyslovím: "Little Jesus", už lituju, že mi to vůbec kdy přišlo na jazyk. Sotva na její otázku, jak vypadá, dodám, že ho nikdy nikdo neviděl, láme se v pase smíchy. "Aha a v Czechoslovakia asi hodně lidi chodí do kostela," jásá nad svým objevem další silně katolické země. "No u nás v Boha nevěří skoro nikdo," beru jí veškerý vítr z plachet. Kolem mě se semkne zvědavý hlouček a všichni se mě jednohlasně tážou. "Proč slavíte Vánoce, když nevěříte v Pána?" Moje blekotání o svátcích klidu, míru a rodiny komentují zdviženým obočím. Jejich plážové barbecue na Štědný den a následné výprodeje se jim zdají daleko zábavnější než zdobení stromečku a pečení cukroví. Jediným mostem, který může překlenout tak velkou kulturní propast, je snad jen bohapustá vánoční přežíračka. Tu máme společnou...
Zatímco s listopadovým kalendářem, už na mě doma začíná padat nostalgická nálada a byt pravidelně zamořuju těžkou vůní františků, u protinožců mě sváteční nálada nepohlcuje ani pár dnů před Štědrým dnem. Výlohy jsou sice ozdobené vánočními řetězy, mazanější obchodníci dokonce nasazují těžší kalibr v podobě imitací zasněžených smrků, duch Vánoc nás ale absolutně míjí. Koupit si čokoládu, tak se nám za deset sekund rozteče na slunci. Letní sezóna je právě v plném proudu. Z autorádia se sice sype jedna koleda za druhou, do rolniček nám ale hučí klimatizace, bez ní bychom tyhle Vánoce nemuseli přežít. Co bychom dneska dali za zasněženou ladovskou zimu!
Secret Santa!
Že se blíží doba rozdávání dárků, nám dochází až v zažloutlé podnikové kuchyni. Rychle svolaný brainstorming si klade jen jeden cíl: každý z nás si vylosuje z osudí jedno jméno, jehož na firemním večírku obdaruje nějakým pěti dolarovým klenotem. Lístky si vzájemně neukazujeme, takže dotyčný aspoň netuší, kdo mu to, co zrovna nepotřeboval, koupil. Oba si přejeme, ať naše ručka šmátralka vytáhne jméno bytosti, kterou aspoň trochu známe. Žel mě osud přidělí tlustou Debbí, o které vím jen to, že má nad kotníkem tetování mořského koníka a nepěknou červenou vyrážku po celém těle. Vsadit na nějaký žertovný předmět tak nepřipadá v úvahu. Nerada bych ji po Vánocích našla na záchodech v kaluži krve... Vypadá totiž jako typický případ pro psychiatra - často jí vídám sedět osamocenou v koutě, jak se zlomeným výrazem v očích zasněně kouká ven.
Kikijano vyfasuje osobu s neuvěřitelně dlouhým příjemním, které neumíme ani vyslovit. Navíc tápeme i v otázce pohlaví. Bingo! Luky má v Kaiaponi dlouhé prsty a dík jeho zvědům nakonec zjišťujeme, že je to mladý ještěrkář, jehož vlasy nikdy nikdo neviděl, poněvadž má na hlavě porád naraženou beranici. Koupit zimní čepici uprostřed léta je ale úkol nad naše síly... Celé hodiny brouzdáme po obchoďáku a zoufale pátráme po vhodném vánočním překvapení. Do oka mi samozřejmě padne kšilt se sobím parožím. Pak se mi ale vybaví vyhaslé oči mojí Debbí a tuhle extravagantní hračku vracím zpátky. Nakonec se držíme při zemi: Luky kupuje nápaditý set na holení (s nerezovým stojánkem na štětku a keramickou nádobou na pěnu), já zcela nepotřebné růžičky, které se v kombinaci s vodou mění na mýdlo. Bože, doufám, že Debbí neprokoukne, kdo jí takovou zoufalost dal. Velmi ráda nechávám inkriminovaný předmět svému osudu v officu, kde si je má vyzvednout Secret Santa.
Ředitel se naštěstí zase vytáhnul - presenty si nemusíme dávat u binu plesnivých pomerančů, ale pro vánoční účely je zamluvena stylová restaurace kousek za městem. Ten den končíme dřív, takže dojde i na sprchu a civilní oblečení. Director se evidentně řídí podle stoletími osvědčené metody cukru a biče. V budově baličky se k nám chová jako Golem, kterému zrovna do hlavy někdo vložil šém. Zato mimo svoje hřiště vystupuje jako laskavý gentleman. Oba nás před The Vines přivítá, mě dokone symbolicky políbí na tvář.
Pak se sedí, popíjí a čeká... Svoje dárky jsem vždycky našla zabalené pod stromečkem, absolutně tedy netuším, jaký hollywood se bude v příštích minutách odehrávat. Za rohem se najednou ozve HO HO HO a na zahradní terasu před naše šokované obličeje vchází ředitel v červené santovské kombinéze a velkým plastovým pytlem. A pak už je to pro mě zkouška nervů. Otec Vánoc každého z nás vyvolá jménem, dotyčný si mu dle zvyklostí sedne na klín a dá mu polibek na znamení díků. Jenže jak se vyrovnat s vědomím, že tenhle Santa nebydlí v krajině věčného ledu, ale v rodinném domku v Gisborne a celý náš ansábl má na starosti. Nakonec volím cestu nejmenšího odporu: skočím mu kolem krku a dávám mu pusu. Luky si s vánoční legenou zase dělá selfie... Z obsahu svých balíčků máme oba ohromnou radost a nemusíme si ani závidět. Oba dostáváme stejné firemní kšiltovky, kulicha, bombóny a elektrický mlýnek na pepř a sůl. Jsme rádi, že jsme místo zbytečných krámů dostali něco na památku. Památku na to, jak je někdy těžké vydělat byť jediný dolar... Na dojímání ale není čas - čeká nás obrovská večeře s delikátním dezertem na konec.
Začínám mít pocit, že tam nahoře skutečně něco musí existovat! Jakoby poslední den práce někdo vyslyšel moje němé prosby, které můj mozek vysílal do vesmíru poslední tři měsíce. Nebo to mám považovat za další dárek od Kaiaponských? Mechanická obluda, ta obrovská změť drátů, trubek a ocelových tyčí, se kolem jedenácté hodiny dopolední záhadně zastaví a nejde celých pět dalších hodin oživit! Domů nás poslat nemůžou, protože stovky pomerančů čekají ve vodní lázni na odbavení. Jakmile stroj zbavíme všech nánosů reklamních nálepek, není co dělat. Nejdřív tak špacírujeme po fabrice a děláme, že děláme, potom jdeme na placenou procházku po venkovních sadech a nakonec otevřeně uléháme do trávy a koukáme do nebe. Konečně práce podle mého gusta! Za těch pět odpočinkových hodin si stíhám ještě vypít kávu a přečíst časopis, než nás zavolají zpět. Skutečně tak pracujeme jen 45 minut, zaplaceno dostáváme za celý den :) Ten den navíc s Lukym fasujeme víno a cukroví jako vánoční omluvu, že coby sezonní zaměstnanci nedostaneme vánoční šunku...
Štědrý den
To ráno se budíme úplně rozlámaní. Včera jsme celý den stěhovali naše krámy z evakuační zóny do nově zrekonstruovaného pokojíku v přízemí. Díky povodním jsme sice přišli o prostorný budoár s výhledem do zahrady, ale nakonec jsme rádi i za letiště v nejmenším kamrlíku v domě. Konečně máme svoje království, i když tu hodláme strávit jenom týden, než zvedneme kotvy. V naší nové kuchyni je sice útulno co do dekorace. Spižírna ale připomíná zásoby ztroskotané lodi. Celkově jsme dokonale připraveni na nájezdy hladových návštěv...
Ostatně jediným nájezdníkem dnešního dne má být kamarád Braňo. A tomu stačí připravit jen mísu ovesných vloček a rozinek. Konzumaci masa považuje za cílenou genocidu. Všechno, co prošlo tepelnou úpravou nad 45 stupňů, za rakovinu pomalu stravující jeho organismus. Marně se snažím, aby Luky to ráno přijal vitariánskou filozofii za svou. Jediné, co hodlá polknout v syrovém stavu, je ale tatarák z lososa. Pruty nemáme. Mrazák je prázdný. Na dně vany plave leda tak zaschlá špína. Nedá se nic dělat musíme jít vyrabovat supermarket, kde to vypadá jak po ohlášení nukleární války a propuknutí smrtelně nebezpečné epidemie. Dav naprosto zešílel, vráží do sebe přeplněnými košíky, pere se o poslední ryby zatavené v igelitu. Krom lahůdek napěchovanými éčky vkládáme do nákupního koše i mrkev a petržel, aspoň budeme mít z čeho udělat pro našeho zbloudilého kamaráda jednohubky :) S večeří si ostatně nemusíme dělat hlavu, rádi přijímáme pozvání naší paní domácí k slavnostní tabuli. Že bude pravděpodobně jehněčí místo tradiční ryby nám nevadí, pokoušet se napodobovat české Vánoce ani nechceme. Bez rodiny a kamarádů by to stejně nebylo nikdy ono...
Prudký nával melancholie naštěstí stopne příjezd naší cestovatelské legendy. Branislav Hrubša je už on the road tři roky, teplou vanu a měkkou postel tak považuje za zbytečný luxus. Jakmile si ale vypije kávičku a rozsedí se u nás v křesle, patrně zatouží po nějakém tom nadstandartu. Ráda ho naviguju rovnou do koupelny. Po dalších třiceti minutách nám ale začíná být trochu divné, že ho baví vychutnávat si "naší Niagáru" tak dlouho. Záhada je v témže okamžiku vyřešena. Braňo vychází z koupelny a ledově klidným hlasem se nás táže: "Stalo se vám někdy, že ta sprcha nešla vypnout?"
Doprdele! V koupelně čekáme maximálně kapající kohoutek, ve skutečnosti je uvnitř ale hotová spoušť. Silný proud vody odtokový kanálek absolutně nestíhá pohlcovat. Po pár zoufalých pokusech se střehlav vrháme do bitevního pole prvního patra. Povědět o vodní apokalypse panu domácímu, který se ve svátečním chystá zrovna do kostela, se rovná skorem sebevražedné misi.
Ani jsem netušila, jaký temperament dřímá v tomhle stárnoucím těle. "Fuucccccckkkkkkkkkk," křičí na celý barák a snaží se vodopád zastavit několika ranami pěstí do zdi. Když hrubá síla nepomůže, napadne ho vodní živel vyřadit rozebráním umakartového sprchového koutu. Posledním, naprosto fatálním pokusem, je vyrvání sprchové hlavice ze zdi. Je až neuvěřitelné, jak některé situace ze života můžou připomínat komiks. Voda Markovi totiž stříká přímo do brunátného obličeje. O odtokovém kanálku nemůže být už ani řeč, je tu naprostá potopa. Instalatér není k zastižení, Anna Marií zmizí neznámo kam. Nakonec mu lámanou angličtinou vysvětlujeme, že kohout bude zřejmě někde u bojleru. Naše intuice je naštěstí správná! Mark nás sice všechny ostřeluje kulomety ze svých očí, pak ale překvapivě obrátí a pozve našeho kamaráda k večerní tabuli. Nakonec si oblíká bílou košili a mizí do kostelní lavice. Aspoň máme čas se psychicky zotavit, řekla bych, že než se ten chlap vyzpovídá ze svých hříchů, chvíli to potrvá.
O tři hodiny později zasedáme společně ke krásně prostřenému stolu. Anna Marií si s tím musela dát neskutečnou práci - na stole nádherně voní jehněčí pečínka, kumary i zelenina. Do masa se mi nejdřív dvakrát nechce, málokdo mi zatím předložil ovčí maso v poživatelném stavu, tyhle steaky jsou ale naprosto boží. Pečínka se úplně rozpadá, zvláštní chuť je překryta speciální omáčkou s výpekem. Originální je i dezert - tradiční dort z pečených bílků (pavlova) netradičně doplněný marshmallow. I anglická konverzace s kapkou vína pod kůží příjemně plyne, pan domácí dostal v kostele zřejmě rozhřešení, najednou je samý vtip. Dokonce jindy pubertální vnuk, námi přezdívaný spratek, se snaží zapůsobit. Všichni se tu prostě cítíme moc dobře. Braňo u nás nakonec zůstává i přes noc - paní domácí odmítá jeho návrh spočinout v zaparkovaném autě na zahradě a stele mu postel. Sice jako my nevyfasuje pravou ovčí kůži proti zimě, ale i tak se mu hajá evidentně dobře.
25.12. - Novozélandské dárečkování
Letos bychom mohli všechny dárky zabalit snad třikrát, kolik metrů vánočního papíru máme. Lenost a špatný časový harmonogram mě ale donutí k extrémním činnům. Presenty pro Kikijána nenazdobím do dekorativního papíru, ale pověsím je na zrezlé hřebíky v dřevěné kůlně. Asi se mu to nebude moc líbit - uvnitř je docela dost špína a prach. Odevzdat mu překvapení v igelitce zavrhuju rovnou. Kikčínek to naštěstí celé skousne coby pokus o úsměvné retro. Ze svých nových kraťasů a kloubouku mám ohromnou radost i já. Nastává chvíle, kterou jsem si odjakživa přála vyzkoušet. Přesně v den, kdy u nás teploty atakují nulu, se natíráme opalovacím krémem a jdeme se vyvalit na pláž! Takovéhle vánoční prázdniny si nechám líbit. Akorát koupání jde pořád za hranici zdravého rozumu - kdyby kolem nás proplula kra vůbec bych se tomu nedivila.
Konec roku pak zapíjíme na obrovském hudebním festivalu a na půlnočním ohňostroji obklopení novými přáteli. Konečně nemusíme horečnatě obíhat obchody, opatrně našlapovat na zmrzlém chodníku a plahočit se dva kilometry po silnici, protože silničáři i letos zaspali. Vdechujeme vůni moře, místo u televize lenošíme na pláži a kocháme se třpytícími vlnami. Když pak v lednu zase stojím v naší tovární mučírně, všem musím dokola opakovat, jak jsme si letošní Vánoce užili. Pravdou ale je, že tyhle Vánoce patřily k nejsmutnějším... Staré psy novým kouskům nenaučíš!
