Tak trošku šťastní smolaři
Konec vyspávání. Začátek dne je opravdu jen pro otrlé povahy - nejenže ledový pelech opouštíme už před šestou, ale věci si balíme za svitu baterky. Div, že za pelestí nenecháme téměř poslední vzpomínku na domov, české pasy. Luky je tak rozklepaný, že mi odmítne vydat z batohu kartáček a pastu na zuby. Od všech si tak celý den budu muset držet dostatečný odstup. Ačkoli záda lámou dvacetikilové bágly, aucklandské křižovatky míjíme sprintem. No skoro sprintem. Každých sto metrů Kikijáno dává pauzu a skrz skřivených úst syčí: "Kurva, to je těžký, už nemůžu." A já mu tleskám. Konečně totiž vypadl z role osvaleného zabijáka, co vyrve strom i s kořenama, jakou má sílu. Po pětačtyřiceti minutách se doplazíme na místo určení - zastávku autobusu, kterým máme jet dvanáct hodin (s malou přestávkou v lázeňském městečku Rotorua) do Gisborne. I když je sedm hodin ráno a z přístavu fouká ledový severák, okamžitě si sundavám všechny vrstvy a nasávám vzduch do plic. Z nastydnutí moc velkou obavu nemám, vždyť hned za patnáct minut se máme nalodit.
Smějeme se. Laškujem. Snad z radosti, že jsme to našli, investujeme posledních patnáct dolarů v hotovosti do kávy a obřího čokoládového muffinu. Jenže to bychom nesměli být my, aby šlo všechno bez komplikací. Čekáme deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát minut... Pořád nic! O sundané bundě už nemůže být ani řeč. Tělesné teplo doplňujeme jen z davu rozhněvaných spolucestujících. Mentalitu místních lidí zažíváme na vlastní kůži! Jakmile totiž vytočí horkou linku do callcentra našeho dopravce, místo pořádného zjebu, jejich rysy měknou jak máslo a poklidným tónem sjednávají nápravu. Pro mě je to naprosto nepochopitelné, moje asertivita ale končí u českých nadávek a bezradného okopáváním chodníku.
Netuším, jestli z motoru vypadla nějaká důležitá matka nebo řidiče skolil mikrospánek, vím jen, že je mi STRAŠNÁ, opravdu STRAŠNÁ zima. Dokonce, ač se dozvíme, že vozidlo bude přistaveno až za další půl hodinu, kiwasové dál spokojeně brebentí vedle mého brunátného obličeje. Začínám si zvykat, že ani po dalších padesáti minutách se nic nestane. Vlastně stane! K chodníku zajede bilý autobus s gigantickým nápisem Naked bus, řidič nám však zatarasí jedinou přístupovou cestu na palubu a oznámí nám, že jede úplně jiným směrem. Mám tu výlohu rozmlátit teď, nebo za chvíli? Už nedokážu myslet racionálně. Za dalších dvacet minut navíc přijede k chodníku tohle...
To už i naši spolucestující začínají jednat. Jen, co si to přikvasí další vehikl našeho dopravce, už se nenecháváme odbít. Řidiče strategicky oddělíme od autobusu a uzavřeme ho do malého kruhu složeného z našich naštvaných těl. Po každém jeho ne, uděláme strategický krok kupředu. Jakmile mu dvacet lidí dýchá z pěti centimetrů do tváře, couvne. Nejdřív s někým dlouze hovoří, pak otevře zavazadlový prostor a naše zoufalství ukončí.
Zip od bundy si odvážím rozepnout až po třiceti minutách, ačkoli se chci kochat snovou krajinou, hlava mi okamžitě padá na ledové sklo. Náš dopravce naštěstí myslel na všechno - sedačka mě co chvíli vymrští kolmo nahoru. Po hodině marného boje s polstrovanou příšerou odpočinek definitivně vzdávám. A že je na co se dívat! Ačkoli nebe připomíná šedivou šmouhu, oko se může kochat o kousek níž - kam totiž dohlédne, všude malebné kopečky sytě zelené barvy, navíc rostliny, které jsme v životě neviděli. Všechno je tak nějak přirozeně estetické, čisté, divoké. Kdybych byla kráva, chtěla bych žít tady. Tady je bio, doopravdy bio. Zvířata nejsou uvězněna v průmyslových halách, ale pasou se v obrovských výbězích. To, že se díváme celou cestu ven, má popravdě ještě jeden důvod. Před námi sedí hodně povedený páreček východních Němců, estetického na nich není zhola nic. Každou chvíli navíc zašustí jejich šušťákové soupravy z 90. let, jak se mezi sousty chleba na sebe vrhají a hlasitě líbají. Po 228 kilometrech tahle bad romance končí.
Při jedné ze zastávek nás odchytne autobusák a pokouší se na nás mluvit anglicky. Nejdřív rychle, pak pomaleji, pak angličtinou pro mentálně retardované. My mu však pořád odpovídáme jen nechápavým kroucením hlavou, nakonec pochopíme. Autobus kvůli nabranému zpoždění už dál nepokračuje, navazující spoj v městečku Rotorua už odjel (mimochodem každý víkend jezdí jen jeden jediný!!!). Než mu stačíme oznámit, že nemáme kde spát, vyřeší dilema za nás. Společnost nám zaplatila motel a můžeme pokračovat hned zítra. I tak je to pro nás docela komplikace. V Gisborne na nás má čekat česká dvojice, jež nám zařídila dobré bydlo a slíbila podat vyčerpávající informace o východním pobřeží. Samozřejmě druhý den nemůžou, protože odjíždějí na dovolenou.
Naked bus nás vyprovodí v Rotoruře a my v šíleném lijáku pátráme po motelu jménem Astrey. Nevypadá to pro nás moc dobře. Celé město odporně páchne po zkažených vajíčkách a žluklém másle, nikde ani noha. Sotva ale otevřeme dveře zaplaceného motýlku, vstupujeme do ráje. Pohodlná manželská postel, krásná koupelna, dokonce malá kuchyňka a hlavně klimatizace. Až na Zélandu zjišťuju pravý rozměr tohohle zařízení - dá se tím totiž i topit. Tenhle luxus si musíme užít aspoň na jeden večer, z hotelového prospektu totiž zjišťujeme, že pokojík přijde na 85 NZD na noc.
Z vyhřátého doupěte se mi nejdřív vůbec nechce, Luky mě ale přesvědčí k návštěvě termálních lázní. Začíná mi docházet, proč celé město smrdí jako měsíc nemytý hajzlík a ulice plné mlženého oparu tak trochu připomínají Silent hill. Všechno se to hrne z puklin v zemi, vždyť celá oblast je známá geotermální aktivitou, prostě klasický gejzíry, kouřicí krátery, činná bahna. V Polynesian spa ale zjišťuju, že tenhle smradlavej sajrajt je vlastně úžasná věc.
Teplota vzduchu klesá k deseti stupňům, patnáct termálních bazénků je ale pod otevřeným nebem. Zima je však člověku do chvíle, než se poprvé svlaží v páchnoucí lázni. Pak už se jen vynořuje a zanořuje, omámen horkem občas doplní vodu u kohoutku s pitnou vodou. Ač celý život tvrdím, že čistá voda je hořká (tímto zdravím Pikouna, pozn. red.), tady mi chutná jako nikdy v životě. Taky je to pořádná romantika - bazénky jsou v krásné zahradě, jeden prakticky na břehu jezera.
Některé částečky minerálů jsou vidět pouhým okem, první, co tak Lukymu doporučím: "Potop si hlavu, ať ti pokožka pořádně nasaje všechny super lečivý látky." Až o pár týdnů se dozvídáme, že nám tímto do ucha na svých panožkách přicupitala pravděpodobně měnavka a dostaneme úplavici (v lepším případě pořádnou sr.č.u)
