Upgrade našeho auťáku
"Ty vole, baťůžkář," dělala jsem si psinu z těch, co nervózně postávali na zastávce autobusu s ledvinkou kolem pasu. Ale i z těch, co si triko strkali za pásek v dobách, kdy to ještě zdaleka nefrčelo. Moje zdvižené obočí si ale vysloužili i ti, co v odletové hale netlačili kufr na kolečkách a na palubu letadla si s sebou brali svačinu. Takové faux paux! Dnes však musím s politováním přiznat barvu: táhne mi na třicet a stal se ze mě baťužkář profesionál. Ve svém batohu, samozřejmě značkovém, nemám nic, co by připomínalo dámské boty. Nic, co by dráždilo mužskou fantazii, pokud mezi námi není někdo, kdo by za svůj fetiš považoval tepláky.
Image turistů jsme navíc ztratili hned, jak si celní kontrola změřila naše nacpané krosny. Jenže mezi skalní batůžkářskou elitu naším stylem života taky zatím moc nezapadáme. Sice jsme novými majiteli Toyoty Estimy s promáčknutými plechy a chybějícím krytem na motoru, ale uvnitř to pořád vypadá jako v minibusu, s nímž bychom mohli chytit nějaké to pouliční ryto. Než bychom si do vozidla nechali instalovat taxametr, potřebujeme proměnit našeho veterána v klasický obytňák s postelí a úložným prostorem. I když je nám jasné, že umyvadlo a záchod dovnitř nevyprojektujeme, nějakou tu dřevěnou pryčnu bychom vymyslet mohli... Vždyť za dva měsíce máme vyjet do terénu a zapadnout mezi partičku, co se myje na veřejných toaletách.
1. Projekt
Každý odvážný konstrukční počin si žádá detailní architektonický plán. A my nemáme ani hrubě načrtnutý plánek! Jakmile spustím na tohle téma, Luky nasazuje na uši klapky. To sychravé odpoledne se ale rozhoupeme k činu - vlezeme do auťáku a lámeme si hlavu s vhodným konstrukčním řešením... "To nejde. To je nesmysl. To nevymyslíme. To nepůjde," těká Luky očima po zavazadlovém prostoru a jako vždy dodává našemu snažení šťávu. Ne, že bychom nedokázali odšroubovat sedačky a nainstalovat dovnitř prkno se čtyřmi podpěrami. Pro náhodné stopaře a potenciální návštěvníky jsme se ale rozhodli ponechat si dvě zadní sedačky a blýsknout se promyšleným systémem vyklápění. Pro náš plán 2 v 1 se zdá nejlepší režim pantů. Jenže prkno, které se má ohýbat, se zdá nejdříve delší, než potřebujeme! Když ale vezmeme do ruky metr, zjistíme, že nás jenom šálil zrak, střecha naštěstí není tak nízká. Jako první si troufneme na odmontování jedné řady sedadel. S tím, kde je zrecyklovat si hlavu moc nelámeme - nakonec končí v garáži našeho pana domácího (A jsou tam ostatně dodnes). Ale co dál?!
2. Realizační tým
Krom hrubé představy pořád nemáme nic! Nářadí, materiál ani výkres... Největší problém je ale ztráta hlavního projektanta. Kuba z vedlejšího pokoje nemá jen svaly, ale i diplom z ČVUT. Navíc nám po zdolání Great walku sám ochotně nabídne pomocnou ruku při zamýšlené přestavbě. Jenže o pár měsíců později se ukazuje, že byl tehdy evidentně silně nadopován endorfíny. Diskuzím kolem našeho starouška se nápadně často vyhýbá a buduje si podezřele silnou hradbu mlčení. Dokud ještě nesedíme s tužkou v ruce u stolu, ve slabší chvilce nám přislíbí radu a ruce za nějaké to pivko. Svou pomoc ale později omezí je na jakousi dětskou malůvku a motivační proslov: "Držím vám palce." K našemu překvapení se však evidentně považuje za otce celé akce a neustále nám později připomíná, že postupujeme dle jeho návrhu. Skutečným hybatelem událostí je však úplně jiný mozek, podstatně starší. I na Novém Zélandu se potvrzuje rčení, že krev není voda. Ač ho Kubíno jedno pozdní odpoledne hanlivě nazve zedníkem, tento maltařský bard je náhodou docela esem v kreslení a rýsování. Díky moderní technice, skypu a webové kamaře se spojíme s mým pokrevním otcem a celý problém mu vizuálně ukazujeme. Do hodiny máme šikovný nákres. Palčivou otázkou ale zůstává, kde vzít dílnu plnou nářadí a nepřekročit zákon. Šrouby a hřebíčky bychom i koupili, zatloukat je do dřeva kamenem se nám ale dvakrát nechce. Kupovat si drahou vrtačku na jedno použití zavrhujeme úplně. Hodit smutné oko na pana domácího taky odsouváme na později. Poslední dobou na nás až moc podezřele často hází ošklivě očkem. Obzvlášť když snídáme na terase, zatímco on si hraje pod námi s rýčem... Zbývá jen jedna osoba, která nám může vytrhnout trn z paty - Mike. Má nás sice evidentně docela rád, ale rád využívá příležitosti, že se karty obrací. Nakonec si plácnem - když nám pomůže, budeme pro něj párkrát pracovat bez nároku na mzdu. Konečně to vypadá slibně: uděláme pár vrutů, párkrát bouchneme kladivem a můžeme se stěhovat.
3. Nákup materiálu
Mike myslí na všechno. Sraz máme hned druhý den před Bunning Werhouse, takovým novozélandským OBI. Do vchodových dveří vchází náš zachránce jako král, pevným, leč dost vláčným krokem. Dřevěné destky a laťky objevíme záhy, jenže jaksi zapomínáme, že našemu kamarádovi je sedmdesát a na všechno má dost času. Nejdřív bere do dlaní snad všechno dřevo, co mají na skladu, potom dlouze měří a ještě delší dobu přemýšlí. Kdyby nebyl býval víkend, dřevěné desky by nám tu dokonce nařezali. Takhle ale musíme improvizovat. Mike navíc trošku poupraví plánek a místo rychlého nainstalování dvou bočních desek, zvolí cestu zla. Rozhodne se vyrobit vlastní konstrukci z latěk. Na naší účtence máme tak po dvou hodinách nakupování: 2 krát deska 1,8 mm (60 NZD) 4 krát laťka, 2 krát "hinš" (za cca 120 dolarů celkem). Pak nastává drobé intermezzo s odvezením nákupu - náš don Corleone má sice pěkný track s návěsem, ale zakoupená dřevotříska je daleko delší. Nakonec riskujeme, že to během jízdy někomu spadne pod kola, a jedeme přeci jen na montáž.
4. Akce
Pustit se do práce se zkušeným truhlářem se nám zprvu jeví jako opravdové terno. Jenže jakmile bere náš kamarád do ruky metr, tušíme, že bude zle. Celý proces je neuvěřitelně zdlouhavý. Když už si laťku pětkrát změří, zapomíná, kam si odložil pilku. Jakmile jí najde, zapomíná zase, kolik předtím naměřil. A tak to jde celý den... Nás dva pasuje do role učedníků, kterým rozhodně nemá v úmyslu svěřit svoje elektrické hračky. Snad nejvíc ho na celé věi baví poučit nás, jak se správně řeže pilou a zatloukají se hřebíky. Nechceme tomu starému dobrodinci kazit radost, a tak za celou dobu nevypadneme z role nešikovných začátečníků. Hned chvíli po startu navíc přichází nečekaná komplikace - vlastnoručně vyrobené podpěry ze zakoupených latěk jsme slepili dost nepravidelně. Místo úhledných obdelníků tak vzniká naprosto pokřivený shit. Někdo to musel při šroubování a následném lepení špatně držet... Mike si chce před námi zachránit čest a několikrát zkouší narovnat pokroucený nesmysl ranami palicí. Když ani to nepomůže, odklízí zmrvené součástky do tmavého kouta garáže a celou akci odkládá na další víkend. "To spadne. To nebude držet. To se poseeree. To se propadne," propadá Luky čirému zoufalství. I já mám tentokrát chuť to celé odpískat a raději se zkroutit jak had na zadních sedačkách. Už teď je totiž jasné, že příští týden bude zase celý pracovní, v sobotu projekt, v neděli malování fasády.
"Tak už to máte," ptají se nás jak v práci, tak doma. A my musíme přiznat prozatimní porážku... Za týden vjíždíme na dvorek ne zrovna v pozitivní náladě... Mike nás ale zase překvapuje - vědom si své vlastní chyby, koupil nám během týdne nové laťky a vše na vlastní náklady předělal. Na nic nečekáme a rovnou mu nabízíme odškodnění, náš starý mazák ale jen kroutí hlavou. Můžeme se tak vrhnout na další fázi - úpravu dvou základních desek. Mike si dává tentokrát až dojemně záležet - vše pečlivě nařeže, obrousí, připevní panty. Dokonce myslí i na vyříznutí záchranných pásů! Pod panty ještě namontuje lištičku navíc, aby se pod naší vahou neprohýbaly. I tak budou mít co dělat, aby udržely naše zadky ve vzduchu. Mechanismus je zrovna nainstalován u dveří, tedy na jediném místě, kudy se dá vystoupit ven a kudy dovnitř fouká čerstvý vzduch z okna na střeše.
Nechce se nám věřit, že ani ne dvou centimetrová deska udrží naši váhu. Mike tak odchází do své dílny a věnuje nám další, zcela nový, kus opravdového dřeva, kterým desku zespoda vystuží. Vypadá to bezvadně a hned po šálku kávy chystáme závěrečný krok: celé to namontovat a spokojeně odjet. Vsunout dovnitř podpory a na ně nainstalovat přesně horní díl těžké a veliké desky není žádná sranda. Když už skoro chceme zajásat a sešroubovat zbylé části aparátu k sobě, Mike se poblázní a začne tlačit desku ven. Než stihneme zareagovat, odtrhne násilím desku od podpěry a totálně zdevastuje všechny laťky. Jak nám později vysvětluje, zapomněl, že některé díly jsme k sobě už připevnili. Je to katastrofa - šrouby nedrží, lepidlo povolí a spoje jsou zníčené. Mike je evidentně se silami na dně, celé naše dílo opět uklidí na místečko do garáže a zamumlá něco o tom, že se sejdeme příští víkend.
Třetí víkend v kuse je slunečno a my ho opět celý strávíme na dvorku se šroubovákem v ruce. Skoro to vypadá, že si dovnitř montujeme kompletně nový obývák. Tuhle sobotu jsme ale odhodláni neodjet odtud dřív, než bude náš nový mobilhouse hotový. Je před námi velký úkol - opět se pokusit spojit desku s konstrukcí tak, aby nás během cestování spolehlivě udržela. Celé naše dílko musíme montovat uvnitř káry, chvílemi to tak působí jako v tělocvičně. Šroubuje se v leže, zatlouká s rukama nad hlavou. Pro poslední zpevnění sahá Mike opět do svých zásob. Dílo je však tentokrát dokončeno! Máme z toho takovou radost, že vyzýváme našeho stavitele, aby se nám na desku podepsal.
Zbývá už jen jedno - vyrovnat výškový rozdíl mezi dřevěnou konstrukcí a sedačkou, o kterou se celá deska opírá. Zrovna, když instalujeme poslední díl skládačky, na dvorku zaskřípe štěrk a naproti nám kráčí vitální postavička Kubínova. Všichni tři se zaradujeme, další ruka se našemu snažení výborně hodí. K našemu překvapení nám ale český kamarád nepřijel na pomoc, ale jen si domluvit další kšeftík s Mikem. Jak rychle přijel, tak rychle zmizí... Celé téhle podivné kapitole nasazuje korunu Míša. "Proč ste neřekli Kubovi, on by vám s tím pomohl," bere nám všechna slova z úst.
Stejně ale skáčeme radostí - náš důchoďák na čtyřech kolech je hotov. Kempování může začít!
