Už v tom zase lítám aneb proč jsme tentokrát vyhledali specialistu

Jestli to takhle půjde dál, vypracuju pro české ministerstvo zdravotnictví obšírnou příručku o stavu novozélandských ambulancí a nemocnic. V Napieru jsme teprve druhý den a už zase klušeme po rozpálených chodnících a hledáme nějaký levný "bílý plášť"... Ne, že by mi v břiše tepal nový život nebo moje tělo stravovala nějaká děsivá choroba. I tak jsem si ale tohle ráno sundavala tepláky hodně pomalu a oči neklopila dolů jenom silou vůle. Než ale vysvětlím, co mě zas vehnalo do prostředí jehel, dezinfekcí a nerezu, musím se vrátit na začátek tohohle pochmurného příběhu...

 

 

Noc jsme přečkali jako opravdoví bezzáci. Naštěstí jsme v tom nebyli sami - na malém betonovém odpočívadle u hlavní výpadovky z města se tísnilo desítky aut. My jsme ale pořád totální začátečníci a zatím jsme nepřivykli čištění zubů u fontánky s pitnou vodou pro běžce. Hned v brzkých ranních hodinách tak vzdáváme frontu na jediný záchod s tekoucí vodou v okruhu jednoho kilometru a bereme útokem brány informačního centra. Ne, že bychom tu chtěli vykonat velkou potřebu, ale potřebujeme se informovat o hodinách přílivu a odlivu. Jo, jak správně tušíte začínají se z nás stávat úplní profíci, co si nejdříve protřele zmapují terén, než aby šlendriánství zaplatili holým životem. A dneska se chceme vytáhnout a pokořit dvacetikilometrovou štreku k největšímu hnízdišti terejů australských na světě. Asi nám už úplně hráblo :)

 

 

Ještě jsme ani nevyšli a Luky už začíná panikařit. Ve zpocených dlaních žmoulá papíru o stavu hladiny moře a zoufale pozoruje obrovské vlny pohlcující Clifton beach. Hlas se mu začíná ještě víc třást při pohledu na informační tabuli s rozpisem časů klesání vody, která naprosto vyvrací naše čísla. Skrytou hrozbu ještě podtrhuje chování ostatních turistů, kteří po prozkoumání panelu demonstrativně opouštějí parkoviště. Nakonec tu zůstáváme úplně sami. Já, coby správný optimista, obouvám těžké boty a dál pokračuju v chystání vybavení. "Chceš nás zabít," zuří Luky a úzkostlivě pozoruje písek, který zatím stále z velké části stravuje oceán. "Dal jsem tvému tátovi slovo, že se vrátíme v pořádku," přitvrzuje Kikijáno a bezradně následuje moje sebevražedné počínání. Pravda, jediná přístupová cesta vede kolem strmých skal. Pokud mě moje smysly tentokrát klamou a paní v I-situ byla kráva, budeme si to muset rozdat s mořskými proudy a rozeklanými skalisky. Nebude odtud úniku. Snad nebude v tomto případě platit cimrmanovské: "Optimisti by se měli v určitých chvílích popravovat."

 

 

Pravdou je, že při opouštění přístavu mi začne v žilách tepat adrenalin. Suneme se po úzkém proužku pláže a s obavou pozorujeme ledovou tříšť plazící se kousek od našich nohou. Za každým kamenem a zákrutou čekáme, že nám pěšinu odřízne azurové nekonečno. Za chvíli nás pohlcuje šumění vln, zvuk drolícího se písku a celková atmosféra toho místa. Trochu to tu připomíná scénu z filmu Planeta opic, doufám, že my ale Sochu Svobody v moři nenajdeme. 

Post-apokalyptickou náladu dokresují i ptačí stopy v jemném "prašanu", skoro to vypadá jakoby ho nikdy nepolíbila lidská noha. Nejradši bych ze sebe strhala oblečení a celý den strávila lenošením ve vodě. Za touhou osvobodit svoji schránku od funkční bavlny ale není milostné puzení, jako spíš potřeba neuvařit se pod žhavou koulí. Samozřejmě jsme si vzali dlouhé kalhoty a rukávy. No a fakt, že jsme se zapomněli namazat krémem na opalování, už nikoho, kdo mě dobře zná, nepřekvapí. Očividně taky nebyl nejlepší nápad zdolat dvacet kilometrů v turistických kotníčkových boťákách. Na přezutí ale není čas, musíme dál. Do odlivu zbývá pár hodin a je to ještě sakra daleko. 

I tak šlapeme v němém úžasu a připadáme si jako ve snu. Nekecám! Je to naprostá nádhera, ačkoli mám nohy samý puchýř. Po dvou hodinkách volného tempa a dvou litrech vody nás praští do nosu silný zápach. Zjišťujeme, že jsme na místě, aspoň si to myslíme. Na dvou skálách se tísní desítky ptačích těl. Zrovna teď je období hnízdění a pečování o čerstvě vylíhnuté mladé, sice nejsme ornitologové, ale je to docela zajímavá podívaná. K našemu překvapení se nás vůbec nebojí a my si je tak můžeme prohlídnout pěkně zblízka. No to by bylo. Na to, že jsou hov.. všude, nám to ale připadá takové nějaké malé. Někteří opeřenci navíc hnízdí na vysoké skále, na kterou bychom těžko šplhali (i když jsou tady tací, kteří se pokouší najít cestu nahoru). 

Zrovna, když to chceme otočit, padne mi zrak na zaprášenou ceduli a šipku k hlavnímu hnízdišti. Sakra celou dobu jsme úplně někde jinde a čekají nás další dva kilometry. Tady už jde romantika stranou - předjíždí nás dva traktory s vlečkou narvanými turisty. 

Začíná nemilosrdný souboj - desítky lidí se srocují na úpatí kopce vedoucí k hnízdišti The Platau. Máme toho už docela dost, ale navzájem se hecujeme a doslova vybíháme závěrečný stoupák. Nahoře se snažíme být první za každou cenu, Luky dokonce zavírá vstupní bránu na řetěz, který se do té doby líně houpal ve větru. Ani to je však nezastaví. Kikijano nakonec došlápne nahoru první, mně však pevně sevřou těla plná energie. 

Jsme v šoku. Tolik obrovských ptáků jsem v životě neviděla. "To je jak, když přistává letadlo," komentuje Luky zvesela neustálé přilétání nových terejů. The Platau je naprosto fantastické - tisíce ptáků se tísní na útesu nad mořem a my se opět můžeme dostat do jejich těsné blízkosti...

Tohle zvířecí divadlo bychom dokázali pozorovat celý den, to by ale nesměl přijet klimatizovaný minibus. Je čas jít dalších deset kilometrů zpátky. Z úžasné procházky se se závěrečnými kroky stává peklo - panenské pláže drásá jedna čtyřkolka za druhou, navíc nám úplně došla voda a z obličejů se už dávno staly spálené škvarky. Aspoň ten camp nemusíme hledat dlouho - na pobřeží je hned jeden s krásným výhledem na rostoucí příboj. 

Asi si říkáte, kde je ta hororová zápletka s pochmurným koncem? Idylka definitivně skončí na studených kachličkách v campové koupelně. Jakmile ze sebe sundám spocené podvlíkačky, málem omdlím. Přes polovinu lýtka se mi táhne obrovitá rudá skvrna. Samozřejmě se musela udělat zrovna kolem komářího škrábnutí a vypadá jak z učebnice o borelioze (pozn.: až později mi došlo, že borelioza je záležitost střední Evropy a na NZ se téměř nelze nakazit). Aby toho nebylo málo, jakmile to zmerčí pár důchodců stojících opodál naší káry, utvoří kolem mě kruh důvěry, spínají ruce, brebentí a tváří se, že už tady dlouho nebudu. Mažu se mixem kortikoidů z naší lékárničky, polykám tablety Zyrtecu jako lentilky... 

Jenže neuběhne ještě ani 24 hodin a my už lítáme po městě a pátráme po nějakém levném řezníkovi. I v té nejlacinější ordinaci po nás ti šarlatáni ale chtějí 95 dolarů!!! Chytáme se posledního záchranného stébla a jdeme další postup zkonzultovat do lékárny. V lékárníkových očích čtu, že se bude muset amputovat. Nakonec tak znovu vcházíme do zdravotnické pasti a platíme na recepci horentní sumu. A pak už to jde všechno hodně rychle. Doktor skvrnu ohmatá, obkreslí mi jí na kůži propiskou, napíše recept a jsme venku. S braním krve se neobtěžuje už vůbec. Jeho verdikt zní jasně: " Do soboty berte Zyrtec, pokud se to nezlepší antibiotika." Z ordinace odcházíme jako spráskaní psi, zlepšit náladu si musíme shopováním. Sice chceme vyřešit problém s našimi shitovými bágly, po kterých máme totálně promočená záda, nakonec si ale odnášíme dvě igelitky s funkčními serepetičkami. Prodávat na NZ holt umí. Obtěžkáni taškami se rozhodneme vydat na nejvyšší bod města -  Bluff hill. Luky dostane výborný nápad a nazouvá si nové boty. Asi ani nemusím psát, že dolů pak už odchází v žabkách. Jeho nohy poznaly středověk - má je rozdrásané do krve. Nahoře je celkem nuda, jediné pěkné pokoukáníčko je na honosné vily místních pracháčů. Koukat se z vrcholu kopce pohledem na nákladní loď není nic, co by mě vzrušovalo. 

Oba nás proklínám, že jsme nezůstali radši na kolonádě, nebo se nekoupali v bazénovém komplexu na pláži jako normální zdravě uvažující lidi. Takhle jen marně slintám za plotem. Nakonec to vyřeším po svém! U auta bezostyšně hupsnu do plavek a jdu se smočit do blízké fontány. Tryskající vodu nechávám proudit na spálený obličej, rochním se tady skoro jako v lázních. Luky jen kroutí hlavou a táhá mě ven. Popravdě asi budeme muset brzy navštívit lékaře znovu, tahle voda totiž není nadupaná minerály, ale ptačími výkaly. Sotva svůj nový bazén opustím, začnou jej okupovat hejna racků. Moment zabírá Zyrtec i na ptačí chřipku?