Záplavy, aneb co nám všechno dala voda
Druhý den se probouzíme do obrovského chaosu, nikdo z nás pořádně neví, kde má věci a po domě se musíme proplétat obrovským množstvím předmětů. Elektřina je pořád vypnutá, voda teče jenom studená a máme jí zapínat jen v krajní nouzi. Nebýt ochotných sousedů, kteří nás u sebe včera nechali osprchovat, šli bychom spát celí od bahna. Tísnivý pocit ještě podtrhuje nedostatek potravin - všechno naše jídlo zůstalo buď v dolní lednici, nebo se válí rozházené všude kolem. Hlady i tak ale netrpíme. Naopak si v několika příštích dnech debužírujeme mnohem víc než dřív. Aničky nejlepší kamarádka si vzala na starost snídani, oběd i večeři. Žádné fazole ani oschlé těstoviny už se nás netýkají. Babča chvílemi nad kastróly a hrnci působí jako z říše pohádek.
Hned ráno nám taky paňmáma dává nabídku, kterou v naší situaci nemůžeme odmítnout. "Budu vám strašně vděčná, když zůstanete a pomůžete mi s odklízením bordelu. Platit mi samozřejmě nic nemusíte," šokuje nás. Dokonce prý hodlá naše žaludky zásobovat dál energií. Chvíli je nám stydno zavazit jí v posledních čistých prostorách, za chvíli si ale říkáme, že by nám stejně bylo strašně líto odjet a nechat jí bezradnou a opuštěnou. K našemu překvapení si totiž její manžel nekoupil nejbližší lístek na trajekt a v Dunedinu hodlá zůstat další týden. Prý kvůli nemocnému kamarádovi... Evidentně je to i v pětašedesáti bohém, když nechá svůj domeček klidně takhle chřadnout. Anebo spoléhá na um českých workerů?!
Každou chvíli klepe někdo na dveře, místo, aby si ale vzal do ruky krumpáč, si ale přichází většinou poklábosit ke kávě. Na druhou stranu je už od začátku jasně viditelná úžasná sousedská sounáležitost. Až na jednoho nepříjemného dědu, sem co chvíli někdo přináší jídlo a táže se nás, zda něco nepotřebujeme.
Celý den bojujeme v rozvalinách s blátivou pohromou. Sluníčko bohužel vykonalo své a všechno jako mávnutím čarovného proutku proměnilo v beton. Bohužel i tady zřejmě funguje systém plácání po ramenou a obálkových metod! Zatímco sousedům hasiči půjčují hadici, nám oznámí, že bordel na soukromém pozemku jde mimo jejich kompetence. Jediné, co tak máme jsou holé ruce, čůrek vody ze zahradní hadice a hrabla na sníh. My dva to bereme jako přípravu na sady! Je to fakt tvrdá dřina, ale snažíme se hecnout. Pokaždé namočit a pak celý den hrabat, hrabat, hrabat. Po celodenním úsilí máme první výsledky. Příjezdová cesta prokoukla, konečně je možné rozeznat, kde začíná beton a kde trávník. I paní domu je naším odhodláním evidentně zaskočená - v průběhu dne nám neustále pokládá nesmyslné návrhy, ať si skočíme odpoledne na pláž. Patrně tu nejsou zvyklí, že by dobrovolníci pracovali tak tvrdě. Naší činnosti si všimnul i mrzký reportér z Gisborne Herald. Mám tu čest mu dvakrát zapózovat s hadrem a našimi nástroji. Najednou se ocitám na druhé straně barikády - už nejsem ten, kdo v redakci smolí články, ale ten, kdo je na titulce novin. Sice mám na sobě místo sexy šatiček zasviněné holinky, ale na to se dějiny neptají. Pisálek se pochlapí - v popisku je dokonce správně uvedeno moje rodiště - žádná Czechoslovakia!
Přes všechny události nabírá náš novozélandský život správný směr... Paní domácí nám každou chvíli něco navaří, většinou s námi navíc posedí a anglicky klábosí o svém životě. To, že jsme na palubě stejné lodi, se příznivě promítá i do našich vztahů s Kubou a Míšou. Asi nikdy už mezi námi nevznikne taková sounáležitost jako tehdy.
Další dny na nás čeká velký úkol - dostat bahno z kdysi pečlivě zastřiženého trávníku. Největší průšvih jsou nánosy bahna kolem stromů, vzácné dřeviny díky nedostatku vzduchu pomalu umírají a my je všechny nestíháme vykopat dostatečně rychle. Jedno pozdní odpoledně naše snažení pozoruje starší pán. Chvílemi vypadá jako sexuální delikvent z psychiatrické léčebny, protože si neustále olizuje rty. Najednou se vynoří těsně za našimi zády a pod paží nese bednu piv a lahev vína. Prý je z pojišťovny a líbí se mu, jak makáme, i když jsme jen dobrovolníci. Moc jeho verzi nevěříme, ale podáváme mu ruku a přijímáme jeho milodary.
Většinu dní se lopotíme s následky povodně sami, jednoho dne se však stane zázrak. Anna zorganizuje něco na způsob socialistické brigády. Nikomu z jejích kamarádů není pod šedesát, jejich pracovní nástroje jsou zoufalé a pořád chtějí práci přerušovat cup of tea. Víc rukou ale vždycky zmůže víc. Občas dochází i k úsměvným situacích. Třebas když jedna z babiček odklízí bordel v bílých teniskách a v rukou místo hrabla třímá lopatu, po patnácti minutách se tak mezi záhony motá jako opilá. Pověst biblického semináře ale zachraňuje místní pastor. Jeho ruce evidentně nedržely jenom bibli. Pod košilí se mu rýsuje slušný svalový potenciál a i přes celodenní lopotění v bahně je jeho westernová košile bez jedinéh šmouhy. Složitější je to s ním pouze při obědě - to se nás totiž křesťanský sympaťák neustále pokouší zlákat k sobě do firmy. Dokonce vytahuje peněženku s webovými stránkami, kde najdeme odpovědi na všechny naše otázky. Korunu tomu nasadí jedna z jeho oveček, když při obědě prohlásí, že její nejlepší kamarád je Ježíš. Jinak je to ale veselá parta!
Když nás čeká nejhorší část prací, zaparkuje před domem skutečné hašičské auto a k našemu překvapení z něho vyjedou hadice. Parta místních nabiťáků nám pak neochotně oznámí, že jsou naše na celé dva dny! Ne, že by je trápilo černé svědomí, ale místní reportérka šla jejich náčelníkovi po krku tak dlouho, že povolil a své nádobíčko nám půjčil. A tak to napojujeme na místní hydrant, čistíme, stříkáme, jedeme jako mašiny. Anna běhá kolem nás a křičí amazing. Bodejť by ne! Za pět dní máme hotovo - tráva je zase zelená, záhonky růží přežily.
Tahle životní zkouška opět potvrzuje, že všechno zlé je k něčemu dobré:
Sice jsme přišli o pohodlí, paní nám ale až do našeho odjezdu slíbila, že jí nemusíme vůbec nic platit. Bere nás teď prý jako svou rodinu. Když se snažíme kroutit hlavou, opáčí, že se máme naučit taky brát, ne jen dávat.
Navíc se stane další zázrak. Přijde nám mail s nabídkou práce do Kaiaponi. Píše nám jakýsi Tony, že právě potřebují dva backpackery do packhousu. Že by to vyplnění jejich aplikace před měsícem přeci jenom nebylo zbytečné, anebo zafungovala naše fotka v novinách? V 8:00 nás každopádně čeká pohovor. Cítím, že to tady ještě pořádně roztočíme, drahoušci.
