Záplavy, aneb co nám všechno vzala voda
Když už sedíme v teple našeho dědouška, na nohou nemáme totálně zabahněná bagančata a konečně se vracíme od jezera Waikaremoana do Gizzy, krátíme si volnou chvíli pročítáním zpráv. Možná bychom byli radši, kdyby signál vůbec nenaskočil. Věci nám ještě nestihly pořádně uschnout a webový prohlížeč už nás varuje před nebezpečím tsunami. Nejdřív to vypadá jako hodně špatný vtip, titulky do sebe ale postupně začínají zapadat. Silné zemětřesení v Chile. V důsledku otřesů rozsáhlé záplavy. Úřady evakuovaly milión lidí kvůli hrozbě tsunami... No a všechna ta spoušť by se teď měla valit k nám, na východní pobřeží Nového Zélandu. Sakra!
Sotva se přiblížíme na dohled moři, zmocňuje se mě panika. Ulice jsou liduprázdné, občas zaštěká nějaký ten pes. Brány supermarketu jsou dokořán, uvnitř to vypadá jak v postapokalyptickém filmu. Konzervy jsou pryč. Voda je pryč. Košíky zablokovaly přístup k pokladnám. "Bože, nenechávej mě tady!" Ještě než ale stačíme rozbít bank, za poslední peníze se opít laciným vínem a doufat v milosrdnou smrt rozjetou kládou, nebezpečí je zažehnáno. Council svojí hrozbu stahuje. Večer tak uléháme do postýlek s výborným pocitem, že všechny katastrofy jsou pro tentokrát zažehnány.
Svaly přes noc přestávají bolet, mozek se lépe okysličuje, protože začíná normálně fungovat. Jakmile tak otevřu oči, toužím si v poklusu slupnout snídani a začít novou etapu objíždění farem kvůli práci. Úspory už se nám totiž povážlivě tenčí. Jenže počasí nás tentokrát zradí - venku je odporně, fouká silný vítr, obrovské kapky vody neustále dopadají na mokrý asfalt. Musíme tak opět zvolit alternativní plán, celý den lenošit, koukat na bednu, dělat si pořádek ve věcech, plánovat další výlety. Činím se dokonce v kuchyni a upeču úžasně vypadající koláč, na který jsem fakt pyšná. Zítra snad bude líp, chlácholíme se před usnutím.
Hned, jak ráno ale otevřu oči, tuším, že je něco špatně. Shodit spěšně peřinu mě totiž donutí vzrušené hlasy linoucí se od řeky. Venku je apokalypsa - z té roztomilé říčky kousek od domu se stala divoká Amazonka. Kachny zmizely, řeky křižují obrovské kmeny. Naše milá paní Hunt pobíhá kolem v noční košili a pláštěnce a snaží se zachránit svůj majetek z romantických zákoutí u břehu. Sousedé jí pomáhají vytahovat solární lampičky, květináče a různé jiné dekorativní nesmysly. Ihned přikládáme ruku k dílu a zoufale přihlížíme, jak řeka stravuje celý břeh. Anna na oko zachovává klid, i když voda už olizuje okraj zahrady. Běhá kolem našich ztrápených obličejů s novinami a recituje nám informace o blížícím se odlivu. Tohle už prý zažila tolikrát, že se není čeho bát. Nechávám vypulírované pohorky přede dveřmi a v poklidu uvnitř popíjím kávičku. Luky ale nepřestává s obavami koukat ven a dokola opakuje, že je potřeba vytvořit si evakuační plán. Bohužel má pravdu.Voda docela rychle odkrajuje čím dál tím větší kusy zahrady a za chvíli je kousek od našich dveří. Už na nic neřekáme a zmateně balíme oblečení a doklady naší existence. Peřej se valí zahradou a útočí už i na náš motorový poklad. Když startujeme, voda už mu čistí pneumatiky.
I na paní domácí dopadá tíha celé situace. Manžel zrovna před několika dny odjel na dovolenou na Jižní ostrov, celá záchrana tak leží na jejích bedrech. A teď už i na našich. Všechno, co by se dalo zachránit vynášíme do patra, větší kusy nábytku stavíme na stoly. Za celou dobu nám pomáhá jen jeden z dobrovolných hasičů. Ten ale napáchá víc škody než užitku. Například postaví pračku na sušičku, ačkoli mu Anička říká, aby to udělal opačně, protože pračka je dražší. Moc platná není ani její sedmdesátiletá kamarádka, ale ta jí aspoň psychicky podporuje. Jediný, kdo za to z nově příchozích umí pořádně vzít, je mladý soused Mark. Od přeparkování auta uběhne sotva patnáct minut a voda už se valí dovnitř. Smotané ručníky kolem dveří jí můžou těžko zastavit, pytle s pískem kolem domu chybí. Parta místních hasičů totiž sice dovezla písek, ale zapomněla na pytle. Vrata od garáže navíc netěsní. Vodu máme za chvíli po kolena, Anna se brodí celou tou spouští bosá a po tvářích se jí kutálejí slzy. Celé je to neskutečně smutné. Nakonec nám nezbývá než vejít do druhého patra, usednout na balkón a nečinně přihlížet katastrofě. Zezdola ještě slyšíme rány od dopadajícího nábytku do špinavé vody.
Po nekonečných hodinách dorazí konečně hasiči s pytlovinou, chvíli se činí před domem s lopatou a vyprávějí si u toho veselé příhody z rugby. Ačkoli mají gumové pláště a holinky, odmítají se ve vodě smočit. Těžké pytle podávají Kubovi s tím, že už je stejně mokrý, tak mu postávat ve studené vodě nevadí. Většinu pytlů navíc svazuje a plní Luky. Dřina u lopaty jim moc nevoní: zničehonic přijdou s historkou, že voda je kontaminovaná od splašek a utíkájí neznámo kam. Od té doby už je nespatříme.
Za několik hodin vysvitne slučníko, déšť ustane a voda začne ustupovat. Rozhodně ale není důvod k oslavám. To nejhorší teprve přichází - bahno. Hnusné, smradlavé, černé bano je všude. Projít od příjezdové cesty ke garáži je nemožné - člověk zapadá po kolena do bahna, které horkem tuhne. Situace uvnitř není o nic lepší. Většina nábytku popadala do vody, v bahně dokonce leží i knihovna a vzácné svazky se válí všude kolem. Ačkoli jsme docela grogy na nic nečekáme, bereme do rukou nástroje a do večera zápolíme se zbytkem vody. Je to pořádná dřina dostat všechno ven, na rukou se mi od dřevěné rukojeti hrabla začnou dělat brzy mozoule. V pauzách svačíme můj vymazlený koláč, který teď leží v bordelu na lince. Sice nám hrozí salmonela, ale hlad je silnější motor :)
Paní domáci nás od práce odtrhne až večeří a dobrým vínem. Když tak sedíme kolem stolu, jde na mě další vlna smutku. Bez práce, bez domova, téměř bez peněz budeme muset asi opustit naší poslední hradbu jistot. Na slzy ale není prostor už kvůli Ms. Hunt, ta se večer dokonce směje a koštuje s námi slivovici. Do noci se propadám s těžkou hlavou...
