Auto zabiják
Když nechce být člověk bestie ohrožující životní prostředí a pod tlakem 'zelených dokumentů' se rozhodne vykonat nějaký ten dobrý skutek pro lidstvo, může v Čechách zvolit cestu zla a odepřít si ranní poslech autorádia. Jenže na Zélandu není na hrdinství čas - čtyři kola a volant tu nejsou životní filozofiíí, ale potřeba nutná k přežití. Veřejná doprava v mnohých městech chybí, nebo je jízdní řád děravý jak ementál. Jedinou alternativní cestou je spoléhat se na sílu osobnosti a zřeknout se hesla: čas jsou peníze. Prostě stoupnout si k silnici a čekat až se někdo nad zdviženým palcem smiluje. Kiwáci prý sice mají pro stopování pochopení a často se o svůj životní prostor v autě rozdělí, my jsme však odjakživa materialisti.
Naší první vizí bylo koupit si příjemný osobáček za příjemnou cenu. Něco v tomhle duchu:
Trošku nás totiž děsila představa ošuntělého campervanu, ve kterým spali čtyři generace backpackerů a stopy jejich tělních tekutin zdobí interiér vozu. Pak jsme ale dali našich pár chytrých hlav dohromady a přeci jen i nám se zalíbila představa větší káry, ve které bychom mohli pohodlně složit hlavu...
Autobazary zavrhujeme rovnou - nejenže jim moc nevěříme, ale náš základní kapitál nám nedovolí zamilovat se do ojetiny, jež se nenarodila před rokem 2000. Naštěstí počasí ovládla studená fronta, ceny vozů mimo letní sezónu vypadají rozhodně víc přívětivě než v hlavní 'pickerské' sezóně. A jak nám mnozí radili: v zimě kup, v létě prodej.
První, co tak uděláme po probuzení v Gisborne, je alespoň zběžné prolítnutí trade me, novozélandského aukra. Zlá předtucha se bohužel stává realitou. Zatímco v aucklandské džungli nás přemlouvalo dvacet listů plných inzerentů, tady nám internetový trh s auťáky nabídne jen jeden list s pěti nabídkami. Jedna lepší než druhá. Tři auta zavrhujeme rovnou - ani těch pár rozmazaných pixelů nezakryje totálně zrezlé plechy a prošlou technickou. Dvě vozítka konečně nevypadají jako adepti na piedestal ze smrkových špalků místo kol. Rozhodujeme se rychle a po zkušenosti z Aucklandu napíšeme krátkou esemesku. Skoro ani nestihneme dožvýkat poslední sousto snídaně a na displeji se objeví novozélandské číslo. Začínám panikařit, domluvit si s někým schůzku bez možnosti gestikulace bude očistec. Týpkovi je ale nakonec docela dobře rozumět, předpokládáme, že má working holiday visa jako my. Po pár větách se s ním domluvíme na sraz ve 12:30, až nějak podezřele ochotně nám nabídne předvést vůz přímo na dvorku našeho baráčku. Další špatné znamení! Za deset minut má zastavit před domem a my si ještě ani pořádně nezapamatovali, jak se řekne anglicky vzorek pneumatiky. Nakonec totálně nepřipravení vybíháme před dům.
Auťák je to obrovský, starý a špinavý. Ze sedadla řidiče vystupuje dredatý mladík se zarudlýma očima a podezřele dobrou náladou. "No počkej panáčku, s námi kšeft tak lehce neuděláš," slibuju si a nasazuji výraz profesionála, kterýmu prošla rukama a heverem destíky aut. Na rozehřátí si dáváme rychlý kvíz:
"Kdy si naposledy měnil olej?" "Sorry nevím, to auto není moje, ale kamaráda."
"Kolik milimetrů má vzorek pneumatik?" "Sorry fakt nevím, to auto není moje, ale kamaráda."
"Kolik má ten auťák najeto?" "Sorry, to auto není moje, ale kamaráda."
"Má to řemen, nebo řetěz," "Sorry fakt nevím, to auto není moje, ale kamaráda."
Když máme dostatek informací o exempláři před námi, přistupujeme k praktické části. Zkušební jízde. Stačí pět minut a moje maska znalce je nenávratně v tahu. Ještě než vezmu do spocených dlaní volant, hledám ruční brzdu. Samozřejmě na opačné straně! Mladík moje zápolení odmění hlasitým smíchem. Další jeho výbuch přijde vzápětí - řadící páka pod volantem mi nic neříká. Kluk mi musí vysvětlit, že R je zpátečka. Než pochopím celý systém, skoro to narvu do garáže. Nakonec to dostaneme přeci jenom na silnici, zvuk motoru ale posloucháme jen pět set metrů. Vrže to, skřípe to, jede to. Thats it. Surfař na nás ještě zkusí lacinou hru - mám dalšího zájemce- už se však ani nemusí snažit. Bereme to :D
A pak už to jde rychle. Týpek, který dle svých slov žije z nemocenské, cítí vůni dolarů a hned to s námi jede přepsat. Nutno podotknout, že do centra si vůz kočíruje radši sám. Bankomat nám navíc vydá celou částku, tedy 2000 NZD ve dvackách, týpek s námi už jinak než s malými dětmi nejedná. Jeden formulář, podpis, předání klíčků a jsme majitelé toyoty estimy luxury z roku 1996. Neměc nás pak ještě naláká do svého příbýtku kousek za městem, slibuje nám dodat k vozu nějaký campingové vybavení. Po ujetých kilometrech nám slavnostně předává oprýskanou plastovou krabici s jedním vařičem, pár miskami na jídlo, několika kusy nádobí, pytlíčkem kamení, mušlí a zpuchřelých ragbyovým míčem. Prostě výhodný kup.
Po návratu domů se neradujeme dlouho. Jen, co vypneme motor, zjišťujeme, že pod pravou přední pneumatikou je na betonu podezřele čerstvý flek neznámé tekutiny. Google však praví, že by to nemusel být hned chladič, ale kondenzovaná voda z klimatizace. Cestou do města ale identifikujeme dost podivný řezavý zvuk linoucí se z pod kapoty. Orchestr zvuků se rozezní hlavně při nájezdu na sebemenší kamínek na silnici. Nechceme nic riskovat, a tak se rozhodneme našeho dědouše odvést na zdravotní prohlídku.
Motorového obvoďáka nehradí zrovna pojišťovna - za prohlídku všech trubek a otvorů zaplatíme u VTNZ 140 dolarů. Vyšetření si navíc musíme objednat na druhý den ráno. Před hangárem jsme nastoupeni v 8:00 AM, nervy drásající proces má trvat až do jedné odpoledne. Čas plný obav si krátíme sázením online binga, asi tušíme, na co bychom vyhrané peníze použili. Přesně v jednu hodinu otevíráme mail a šlapeme na nastraženou minu. Náš dědouš je na tom bledě, aspoň to tak vypadá. Dvě sjetá kola, dvě špatné brzdy, chybějící kapaliny, nějaké hadice a víčka. Autodílna, nebo rovnou vrakáč? Nejradši bych vzala baseballku a našeho starouše poslala do předčasného důchodu. Luky ale zachová klid a dle recenzí hledá vhodný autoservis.
Harry`s tyres vede sympatický chlápek, na můj vkus je ale nějaký moc vyvoněný. Místo montérek od kolomaze má vyžehlené tričko, jeho autodílna vypadá jak recepce motelu. O ceně navíc zarytě mlčí, auťák si prohlíží nějak podezřele zdálky. Neustále odbíhá někam dozadu a radí se o průběhu oprav s přítelem na telefonu. Prostě profík! Ortel nám chce zaslat až druhý den ráno. Radši tak sedáme k internetu sami a hledáme podle složitých názvů, co by našemu miláčkovi mohlo být a kolik ty jeho operace budou stát. Kupodivu to nevypadá zase tolik zle, i náš pan domácí naznačuje, že by to nemusela být taková darda. "Co sis myslela, že si kupuješ Rolls Royce," nešetří mě. Naoplátku nám ale doporučuje svého šikovného automechanika.
Jeho dílna vypadá opravdověji - všude se válí špinavé nářadí a rozebrané kousky aut. Jeho důvěryhodnost zvedá i fakt, že si náš vůz chce nejdřív prověřit sám a pak nám až oznámit cenu oprav. Za hodinu nám oznamuje: "Celé to bude stát 1500. Berte, jestli se nechcete zabít." Musím se jít ven vydýchat a tajně si pobrečet. Udělat takhle zásadní rozhodnutí během jedné minuty se ale neodvážíme, bereme si oddechový čas a porovnáváme nabídku od Harryho, co nám přistála v mailu. Žel cena se liší jen nepatrně.
Druhý den s dědou pečlivě projdeme položky, které chce nechat opravit. Ten starý bazilišek nám tam záhadně připsal i chladič, který se zdá být v pořádku. Taky, když mu oznámíme, že chladič za 500 si necháme opravit jindy, ujišťuje nás, že to nevadí, že vlastně není tak špatný a ještě vydrží. Co naplat: ta změť drátů, bandasek a hadic pod kapotou je pro nás španělskou vesnicí, vylovíme tedy z pěněženky dalších 1000 dolarů. Po víkendu má chlápek hotovo, náš dědouš úplně ožil. Jenom si přede! To je panečku jiné poježděníčko, snad nás brzy doveze k tučnému výdělku!!!!!
